Julie před časem rozšířila řady dobrovolníků Team 4 Ukraine a v nedávných dnech poprvé absolvovala cestu s týmem do Ukrajiny. S jakými pocity a dojmy se vrátila?
,,Pocitů z našeho humanitárního výjezdu mám v sobě spoustu, stále se bouří ještě ty dva dny po návratu, a to pochopitelně, jak to byl nejen můj první výjezd v Ukrajinu, ale také moje vůbec první návštěva Ukrajiny.
Jet do země, která je vzdálená stovky kilometrů od naší domoviny a je zmítaná válkou, s lidmi, které jsem buď znala jen velice málo nebo ani trochu, představovalo pro mne výzvu. Pokud ale jde o onen lidský faktor, tak to žádná výzva vlastně ve skutečnosti nebyla. Tým se sešel, minimálně z mé strany, výborný – velká část z toho byla díky našemu veliteli, který projevil jak profesionalitu v organizaci a dozoru nad celou akcí, tak i neuvěřitelnou lidskost, která dala výjezdu výjimečný a neopakovatelný prvek. Dokonce jsem se znovu setkala s ukrajinistou Davidem Svobodou, u kterého jsem před třemi roky absolvovala kurz Soudobá Ukrajina na FSV UK. Jaké to krásné a příznačné shledání!
Cesta byla dlouhá, místy i deštivá, ale překvapivě rychle mi ubíhala a další den ráno jsme již stáli na polsko-ukrajinských hranicích, přes které jsme se probojovali za krásné dvě hodiny.
Přivítal nás velký kamenný modro-žlutý nápis UKRAINE / УКРАЇНА, který jsme v autech rychle minuli a pokračovali dál na jiho-východ. Na západě Ukrajiny nejsou po válce skoro žádné stopy. Dubnové slunce nám svítilo do očí, zelená zem se kolem nás vlnila, rozkvetlé stromy se prohýbaly ve větru. Jediné, co připomínalo válečnou realitu Ukrajiny byly tzv. tabule cti, věnované padlým vojákům, které jsme viděli skoro v každém městečku nebo vesnici.
Jeli jsme celou noc a střídali se přibližně po dvou hodinách, a tak jízda v pátek byla už o něco náročnější, jak nás všechny pomalu, ale jistě zmáhala únava. V odpoledních hodinách jsme dorazili k naší první zastávce: sirotčinec pro postižené děti v Mahale, kam jsme vezli dětem hračky, hygienické potřeby, trvanlivé potraviny a spoustu ovoce. Náklad jsme začali hned vykládat, jelikož jsme měli před sebou ještě jednu zastávku, a okamžitě se kolem nás začali motat dva malí chlapci, zvídaví, kdo nový se u nich objevil. Bez problémů objevili tašku s hračkami a jeden z nich si vybral plyšáka s růžovou čepičkou, kterého nepustil z rukou celou tu dobu, co jsme v Mahale strávili.
Přesto, že to byl můj první výjezd, i tak jsem poznala, jak skrze chování personálu, tak i našich, že jde o krásnou dlouhodobou spolupráci mezi T4U a sirotčincem a že nás opravdu moc rádi zase vidí. Poprvé za všechny návštěvy T4U nám bylo dovoleno se i s dětmi přímo setkat, což samozřejmě nebylo možné odmítnout. Popadli jsme bedny s banány a hrozny a vydali se za dětmi do zahrady za domem. Setkání nebylo nejjednodušší kvůli různému postižení dětí, avšak po prvních plachých chvilkách za námi přišli a ovoce si od nás s nadšením brali. Vládla taková zvláštní hořkosladká atmosféra – personál sirotčince byl na jednu stranu velmi rád, že jsme přijeli, na druhou stranu byla situace náročnější kvůli dětem, které čelily pro ně nové situaci.
Zbývala už jen společná fotka u ukrajinské vlajky na dvorku sirotčince, rozloučení s příslibem, že se zase s pomocí brzy vrátíme a pokračovali jsme o kousek dál do domova seniorů v Černovicích.
Ředitel domova nás s velkým úsměvem a nefalšovanou radostí přivítal u nich ‚doma‘. Energie z něj ostatně jenom čišela, stejně tak i ze zbytku personálu, který se vrhl k našemu autu, aby nám pomohli náklad vyložit. Ihned převzali iniciativu, a i přes naši asistenci při vykládce nám stále s úsměvem na tváři brali z rukou náklad, že to všechno zvládnou. Po vyložení všech hygienických potřeb, trvanlivých i čerstvých potravin jsme obdrželi pozvání na menší občerstvení do místní jídelny, což jsme samozřejmě nemohli odmítnout a šlo se dovnitř.
Okamžitě na mne dýchla určitá domácí pohoda, která byla celým domovem protkána. Zvláště některé z nás zaujala kýčovitá ukrajinská výzdoba, která ale působila naprosto místně a vlastně bych si to ani nepředstavovala jinak. Na stůl nám kuchařky nachystaly syrniki, povidlové šátečky, teplý čaj a gruzínský koňak. Mužská část našeho výjezdu se ještě musela vydat do kanceláře ředitele, aby vyřídili nutnou administrativu. Dokonce nám pak byla ještě představena 101letá paní, která na svůj věk vypadala naprosto báječně.
Než jsme se stihli vrátit k plnému stolu, čaj už dávno vystydnul, což by nikomu z nás ani trochu nevadilo, ale kuchařky ho i tak vzaly a vyměnily za horký. Zástupce velitele, Petr, samozřejmě hned prozradil, že je toto moje vůbec první návštěva Ukrajiny a už se nalévaly první panáky koňaku. (Které Petr, jen tak mimochodem, odmítnul se slovy, že on bude řídit a že si nedá – kulišák. Ale hned mi slíbil, že výjezd zapije se mnou večer, což dodržel a na večeři jsme si spolu i ostatními dali panáka domácí ukrajinské vodky.) Syrniki byly naprosto famózní, ani drobek po nás nezbyl – vaření bylo patřičně pochváleno, přibyl ještě jeden panák koňaku do druhé nohy pro neřidiče, no, a pak ještě jeden na cestu.
V sobotu jsme měli na programu pouze natáčení s Davidem na téma ukrajinský národ a jeho prastarost, ukrajinský stát a jeho neumělost, nebo proč Ukrajina opravdu není nacistickým státem. Podařilo se nám zastavit i v prosluněném Ternopilu a ve Zborově, kde jsme navštívili pomník věnovaný našim československým legionářům.
Pomalu se však připozdívalo a vyrazili jsme tak směr Lvov, kde jsme měli naplánované poslední přespání tohoto výjezdu. Kluci mně stihli ještě ukázat zdejší vojenský hřbitov. Byla už tma, když jsme tam přijeli, a místo mělo o to ještě mrazivější nádech. Ukrajinci a Ukrajinky se o hroby s velkou péčí starají; moře svíček jsme viděli už z dálky, přičemž u každého hrobu jich hořelo minimálně pět. Vzhůru ke hvězdám se tyčila celá záplava ukrajinských vlajek. Všude bylo plno kytek, fotek, výkresů od dětí pro tatínky nebo maminky, světélka… Vedle každého hrobu stála i malá lavička, na kterou si příbuzní a známí padnutého hrdiny nebo padnuté hrdinky sedají, aby si spolu připili, popovídali, nebo jen v tichosti chvilku poseděli.
V neděli nás čekala „jen“ dlouhá cesta domů a vyráželi jsme proto relativně brzy ráno. Na hranicích s Polskem nám to trvalo o něco déle než před pár dny v opačném směru, ale tři hodiny byly stále velmi dobrý čas. Polsko jsme prosvištěli rychlostí větru, a i Čechy jsme hravě zvládli. Loučili jsme se za tmy, unaveni, ale s hrdými úsměvy na tváři za dobře odvedenou smysluplnou práci.”
Autor: Julie Langerová, Team 4 Ukraine
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio. Děkujeme!
Powered by Froala Editor
