Ostap Slyvynsky, docent katedry filologie Ukrajinské katolické univerzity ve Lvově, básník, překladatel a literární kritik, o smrti 18leté Darji Bazylevyč, jejích sester a matky v důsledku ruského raketového útoku
Pořád dnes myslím na Darju Bazylevyč, kterou včera pochovali spolu s její matkou a dvěma sestrami. Na jaře chodila na moje přednášky a pamatuju si, že jsem se na ni často díval. Když mluvíte k publiku, je třeba navázat oční kontakt s někým, kdo vás pozorně poslouchá. A to byla často Darja. Vždycky seděla v první řadě a zářila, drobná dívenka se světlými vlasy.
V květnu, na závěr našeho kurzu, napsala esej a v ní tahle slova:
'To, o čem sníme, se ne vždy ukáže být tak dokonalé, jak jsme si původně představovali. Často bloudíme ve svých fantaziích a upínáme se pouze na sny. Ale nevšimneme si, že náš život je vlastně už teď lepší, než si vůbec dokážeme představit.'
Plakal bych, kdybych mohl. Jenže už dávno nemám slzy a zůstala jen jakási otupělost.
Mám moc rád tuhle generaci, generaci dnešních osmnáctiletých. Jsou cílevědomí, pragmatičtí, vášniví. Umí si disciplinovaně jít za tím, co považují za podstatné. Nerozptylují se tak, jak jsme to dělali a často děláme my, anarchistická a laxní generace jejich rodičů, která si kdesi hluboko ve vrstvách mozkové kůry uchovává staré vzpomínky na nedostatek potěšení a nesvobodu. Cení si svého těla a svého času. Jsou asertivní a nároční. Když s nimi mluvím, mám znovu chuť žít.
Nevím, jak mohou na stejné planetě existovat oni a zároveň ruská gerontologická chtonická slizká temnota. Raketa, která přiletěla a zabila Darju, neprošla prostorem, ale časem. Jejich cesty se neměly nikdy zkřížit, měly zůstat v různých dimenzích.
Měla by moje generace, která desítky let chodila kolem ruského bahna a aniž by postřehla ten zápach mrtvých těl, snažila se si v něm něco „pro sebe užitečného“ vylovit, cítit vinu? Možná ano. Ale ne kvůli sebemrskačství, protože to k ničemu nevede. Ale proto, aby se tyto výčitky svědomí změnily v otevřenost: je na čase začít naslouchat těm, kteří se nestačili tou mrtvolnou temnotou zašpinit. Tedy našim vlastním dětem. Mohou nám dát něco, co často nelze vyjádřit slovy.
Když říkají své kategorické 'ne' jakýmkoli pokusům o kompromis se zlem, dokonce i se stínem zla, dokonce i se stínem stínu zla, musíme jim naslouchat. A jednat podle toho. Možná je to to jediné, co ještě můžeme udělat, když už jsme je do tohoto idiotského světa přivedli.
Powered by Froala Editor
