„Ještě tam musíme přidělat bufík a pak můžeme nakládat,“ říká Pažout. To by mělo klapnout, stejně se kamion teprve vytáčí, aby si nacouval ke garážím. Především Pažoutovy a Rošťákovy probdělé noci se nám vyplatily a jsme tak konečně připraveni odvézt mariňákům od 503. samostatného praporu námořní pěchoty jejich další obrněný Humvee, který budou používat na logistiku a hlavně na odsun zraněných vojáků.
Venku mrzne až praští a my za světel čelovek nakládáme opancéřovaný americký Humvee do náklaďáku. Není to žádná legrace, obrňák se tam vejde tak akorát, po každé straně je tak pět centimetrů místa. Navádím Pažouta ručními signály, které používáme v armádě, přesně tak oba víme, co po něm chci. Je to opravdu o chlup, ale nakonec je během čtvrt hodinky auto uvnitř.
Následuje práce „permoníků“, respektive ostatních členů výjezdového týmu, kurtuje se technika. Já zatím posouvám s Jakubem těžké nájezdy na kamionu blíže, abych mohl najet s 6x6 motorkou, kterou také máme pro mariňáky k logistickým účelům a nouzové evakuaci zraněných. Tady je to jednodušší, na motorku je místa dost a je z ní pěkně vidět. Jen jsem lehce polechtal plyn motorky a hup, už jsme vevnitř. Motorku je také třeba pevně zakurtovat, stejně tak přívěsný vozík, který k ní náleží.
Po dobré půl hodince máme v kamionu naložený náklad, co povezeme v něm, abychom ho mohli poslat napřed. Očekávám, že si na hranicích tak den počká, přestože veze vojenský materiál s vývozní licencí.
My vyrážíme o den a něco později s dodávkou a pickupem, které jsou také naloženy materiálem pro mariňáky, a ještě též pro vojenské hasiče v Iziumu. Sraz na týmovém skladu je opět brzy, ve 4 ráno chceme vyjíždět, což se relativně povedlo a díky tomu využíváme řídkou dopravu směrem do Polska.
Kamion už se probojoval na druhou stranu hranice, takže čeká u Lvova. Ve Lvově se potkáváme s našimi mariňáky, někteří z jednotky jsou totiž dislokováni zde, protože si ve Lvově prapor zřídil svou náborovou kancelář.
S hrdostí nám kluci ukazují onu kancelář, kde pracuje několik zraněných veteránů jednotky. Bavíme se s nimi o současných potřebách jednotky, zároveň také koordinujeme dodání aktuální pomoci, které proběhne u jednotky na linii v Doněcké oblasti.
Jedna věc mi utkvěla v paměti hluboko, znáte v ČR bankovní identitu? Takový ten systém, co vám umožní přihlásit se do portálu občana, podepisovat smlouvy a obecně prokazovat, kdo jste. Tak ukrajinští vojáci mají novinku, vojenská identita. Normálně uložená v mobilu, která slouží k prokazování, logování do státních systémů a také k personální práci státu s vojáky, veterány a mobilizovanými občany. Už roky platí, že Ukrajina je v digitalizaci na míle dál než my a tento náskok si drží i za války.
Po pár kávách, vyrážíme dál směrem na východ země. Pažout přesedá do kamionu, aby se mohli s nasmlouvaným řidičem střídat a kamion byl co nejrychleji v Charkově. Za kamionem v závěsu pokračuje naše dodávka s dalšími zásobami. Já s naším medikem Mírou jedu napřed, abychom při cestě skrze Kyjev ještě uskutečnili důležitou schůzku, která bude mít vliv na další dny.
Kolem desáté večer přijíždíme do Kyjeva, na předem domluvené místo, kde se potkáme s přáteli z HUR. Po pár minutách čekání přijíždí Valentyn z jednotky XXXXXXX a instruuje nás ke standardním bezpečnostním opatřením, tedy vypnutí mobilních telefonů, GPS lokátorů a podobně, než nastoupíme k němu do auta a jedeme na jejich místo.
Scházíme do betonového bunkru kdesi ve městě, kde je dílna pro testovací prototypy různých dronů, které tato jednotka používá. Valentyn nám vysvětluje, jak postoupil projekt dronů pro útoky na logistická centra ruské armády v jejím týlu. Participace specialistů, firem a nových technologií při vývoji a testech tohoto zařízení je ohromující a nesmírně zajímavá.
Jakmile splníme naše úkoly pomoci v Doněcké oblasti, tak nás čeká mise právě s jednotkou XXXXXX, kdy se budeme účastnit mise jako pozorovatelé, abychom viděli postup práce na tomto projektu, který spolufinancujeme. Valentyn podrobně popisuje průběh úkolu: kde se setkáme, jaká jsou bezpečnostní pravidla a co máme dělat v případě potíží. Jakmile Valentyn vyjmenoval všechny podstatné informace, tak se na chvíli odmlčel a se šibalským úsměvem se na nás podíval.
Po chvíli povídá, „Jistě jste si všimli, že ředitel HUR Kirilo Budanov mění svou pozici a odchází řídit kancelář prezidenta Ukrajiny… nu, jeho poslední podepsaný rozkaz v jeho úřadu je naše mise. Mise, kde jste napsaní jako součást úkolového uskupení v rámci zahraniční pomoci a pozorovatelů.“
Po asi dvouhodinové schůzi se vracíme na místo setkání ke svému autu a pokračujeme nočním Kyjevem směr Charkov. Protože už je tzv. „Komandantská hodina“, tedy zákaz vycházení, tak se u několika mostů přes Dněpr otáčíme zpět, protože jsou uzavřené a použité mobilní protileteckou obranou města k sestřelování raket a dronů. Stejně tak navigace je po paměti a podle offline mapy, protože probíhá rušení GPS. Nakonec jsme to ovšem s Mírou zmákli a dostali se na druhou stranu řeky i správnou výpadovku na Charkov.
Po celonoční jízdě přijíždíme na místo, kde máme v plánu vyložit kamion a za jednotkami v Doněcké oblasti už pokračovat „vše po svých kolech“. Kluci ve velké dodávce už jsou na místě a dvě hodiny už spí, my si taky dáme cca hodinu a půl spánku. Pažout s kamionem by měl dorazit zhruba za tu hodinu a půl.
Bohužel zjišťujeme, že místo, které jsme pro vykládku podle leteckých snímků vybrali není kvůli nadzemnímu vedení plynovodu vhodné a hledáme jinou plochu. Asi kilometr od původního místa jsme ji našli, sice je zasněžená s cca dvaceti centimetrovou vrstvou sněhu, ale velká a betonová. Takže jsme poslali Pažoutovi novou polohu a jdeme alespoň na 40 minut spát v autě.
Zvoní budík, fakt se mi nechce narovnávat sedačku do normální polohy a vstát, ale nedá se nic dělat, musíme makat. Startuju auto, budím Míru a venku vyhlížím přijíždějící kamion. Kluci ve velké dodávce jsou jakž takž vzhůru. Po pár minutách přijíždí Pažout a Lukáš z Koridoru UA s kamionem. Není čas ztrácet čas, za půl hodiny dorazí kluci od mariňáků s vozíkem na motorku, co jsme jim minule darovali, abychom pak společně i s další 6x6 motorkou, dalším Humvee a zásobami jeli k nim na základnu v oblasti u Pokrovsku.
Sundat motorku je rychlé, přikládáme ke kamionu masivní nájezdy, odkurtováváme motorku, nastartuju a za chvilku je dole. S Humvee už je to náročnější, nakládání minule dělal Pažout a tak se střídáme a já budu s „Čtyřlístkem“, jak jsme obrněné auto pojmenovali, vyjíždět ven.
S Pažoutem máme naštěstí nacvičené „vojenské“ navigování techniky, takže si rozumíme a tady jde opravdu o centimetry přesnosti pohybu auta, které váží pět tun. Pažout stojí před „Čtyřlístkem“ a rukama mi ukazuje, zda couvat rovně, kam zatáčet, jak rychle nebo zda okamžitě zastavit, abych neponičil kamion nebo s autem nespadl z nájezdů. Já mu musím stejně, jako když se vagónuje třeba tank nebo jiná těžká technika, zcela věřit. Mám kvůli tomu, aby se „Čtyřlístek“ vešel do kamionu odmontovaná i všechna zrcátka. Bohužel Humvee nemá úplně přesnou geometrii náprav, jako třeba osobní auta, takže dostatečné srovnání kol je náročné a neustále couvám a naopak jezdím zpět v kamionu, abychom byli vystředění a nikde neorvali kamion, kde máme po stranách asi 5 cm a abych nespadl z přiložených nájezdů na konci kamionu.
Po dobrých dvaceti až třiceti minutách „šíbování“ jsme dostali Humvee ven a kluci začali montovat zpět zrcátka. To už přijeli naší přátelé od mariňáků. Dorazil i velitel dronové jednotky se vzhledem vikingského válečníka „J“, kterého jsem pár měsíců neviděl, byť si často píšeme. Vždycky mám radost, když vidím staré přátele živé a v celku.
Po krátkých objetích a podáních ruky s přáteli jsme přeskládali vybavení a připravili se k odjezdu. Pro jistotu ještě chci počkat až odjede kamion, zda nebude mít nějaký problém dostat se ze zasněženého parkoviště. No, bohužel se moje tušení potvrdilo, Lukáš se pokouší odjet s kamionem, ale kamion lehce zahrabal ve sněhu a na ledovce pod sněhem se začaly kola protáčet. S klukama jsme hned zkusili, zda nepomůžou offroad nájezdy, co máme na Hiluxu, ale bohužel kamion je jen nabral, protočil pod koly a zahodil za sebe.
Nedá se nic dělat, je třeba popotáhnout kamion z parkoviště zpět na silnici naším Hiluxem. Pažout připravuje kurty a tažná oka na obou vozidlech a zkoušíme kamion vyprostit. Bohužel, ať se Pažout snaží, jak chce, Hilux to nezvládne. Přestože je návěs prázdný, tak je s tahačem moc těžký.
Hned vedle je prodejna nových traktorů, tak vtipkujeme, že budeme potřebovat pomoc od nějakého z nich, ale pak nám dochází, že máme vlastně jeden skoro traktor sebou!
„Čtyřlístek“ je pět tun těžký, ale silný „traktor“, který by mohl situaci vyřešit. Domlouváme se na tom s Pažoutem a já sedám do Humvee, abych vystřídal Hilux na laně. Je to znát okamžitě, jakmile zatáhnu lanem, tak se dá kamion do pohybu a celkem s jistotou, byť pomalu, vytahujeme „Čtyřlístkem“ kamion na silnici ze sněhu. Lukáš se s námi loučí a Pažout si ke mně přisedá do Humvee. Děláme malou kolonu s mariňáky a vyrážíme směrem k liniím. „Čtyřlístek“ hned na začátek své výpravy po vlastních kolech prokázal, že je to auto přesně na Ukrajinu.
Sledujeme v Humvee mariňáky, kteří nám ukazují cestu; počasí bezpečnému přesunu úplně nepřeje, všude sníh, ledovka a silný vítr. Teplota není nic hrozného, mrzne jen lehce, ale právě tak akorát, aby bylo všude namrzlo. Pažout i já lepíme za jízdy „tejpou“ nově objevená místa, kudy fouká do kabiny studený vzduch z venku a zapínáme „bufík“, který jsme do vozu pořídili, aby udržoval zraněné vojáky v teple. Nakonec až na poměrně značný hluk (což je v Humvee prostě normální) se jede se „Čtyřlístkem“ pěkně.
Kousek za Charkovem už se provoz mění na převážně vojenská a logistická vozidla s občasnými civilními auty na silnici. Po málo spánku a dlouhé cestě nás s Pažoutem přepadá únava, monotónní hlasitý zvuk motoru Humvee uspává, ale nic, co by nespravila plechovka energetického nápoje MONSTER, kterých si vezeme zásobu, plus kofeinové sáčky GRINDS. Jasně, není to zdravé, ale takhle do sebe pumpujeme energii téměř jen na výjezdech a je to zdravější, než zaspat za volantem a skončit mimo silnici třeba v minovém poli.
Po několika kilometrech doprava řídne a řídne, jak to vždycky bývá, čím se člověk blíží více k linii. Přibývají i nepravidelně tunely ze sítí proti útočícím dronům a vedle nich rozstřílené benzínové pumpy nebo motoresty.
Přijíždíme do Iziumu, který je na samé hranici Doněcké oblasti, míjíme ikonický betonový ukazatel „Doněcká oblast“ ověšený vlajkami a znaky jednotek, které tuto oblast brání před agresí už více než deset let. Průjezd checkpointem s naší jasně vojensky vyhlížející kolonou je bez zdržení.
Zastavujeme na místní benzínové pumpě a domlouváme se s mariňáky na krátké zastávce, potřebujeme ještě doručit materiální pomoc vojenským hasičům od třetí útočné brigády AZOV, kterým zde dlouhodobě pomáháme. Domluvili jsme se, že si tady kluci zatím dají kávu a my se cca za půl hodiny vrátíme, abychom pokračovali dál na jejich základnu.
Vasyl od hasičů už nás očekává, jedeme pár kilometrů od Iziumu na místo, kde má schovanou hasičskou Tatru. Jde o tu, kterou jsme jim věnovali minule i s vybavením. Jedeme mezi dvěma vesnicemi, které oddělují velká pole, které dělí vyvýšená polní cesta. Snažíme se jet svižněji, jak jen to situace dovolí, protože na otevřené ploše prostě nechcete být moc dlouho. Po obou stranách je neobdělané pole s náhodně umístěnými cedulkami „Pozor miny“.
V Iziumu jsme se s Pažoutem vystřídali, takže sedím na spolujezdci a naviguju. Cesta je samá díra, klidně velikosti i na celé kolo Humvee. Jedné takové díře se Pažout pokusil vyhnout prudším manévrem, ale to nebyl na zledovatělé polňačce dobrý nápad. Humvee jde do smyku a směřuje z cesty do minového pole, Pažoutovi ztuhne výraz ve tváři a při plném soustředění dostane pětitunového „Čtyřlístka“ zpět ze smyku.
Otočí se na mě a usměje se jeho šibalským úsměvem a já mu hned říkám než stačí něco plácnout: „Ani prd, vole, já tě viděl, že jsi měl nahnáno. Nedělej teď, že to byla pohoda a měls to celou dobu pod kontrolou!“
Pažout se chvilku zamýšlí a pak povídá, „Ale jo, Sully, máš pravdu, nechtěl bych tahat ten těžký Humvee-“
“-tím lehkým Hiluxem z minového pole!“ skáču mu do řeči.
„No, to ne, no,“ opáčí Pažout a oba se zasmějeme.
Přijíždíme k Vasylovi, žije aktuálně sám v jednom z opuštěných domečků ve vesnici vedle Iziumu. K domku je napojená stodola, kterou hasiči upravili, aby tam schovali darovanou hasičskou cisternu a vybavení, které jsme jim minule doručili. Auta parkujeme dle zvyku dál od sebe ve vedlejších uličkách, aby shluk vozidel nebudil pozornost dronů.
Vasyl se na nás už usmívá ve vratech do zahrady u domku a zve nás dovnitř, my rovnou vynášíme materiální pomoc, kterou jsme mu přivezli z velké dodávky. Do malé světničky (jak z pohádky o Babičce) nosíme velké náhradní baterie pro Tatru 815, „bufík“ taky pro hasičskou cisternu a chytrou nabíječku velkokapacitních autobaterií.
Vasyl, bývalý profesionální civilní hasič, ve věku kolem padesáti let s ošlehanou, ale atletickou postavou nám říká, že požárů je teď v zimě méně, a tak je tady na výjezdové stanici sám. Sám si uvařil víno, které nám dal skleničku ochutnat. Skutečně dobré, stejně tak Šašlik, který si právě pekl a podělil se s námi.
Rychle beru k sobě desky, kde mám veškerou výjezdovou dokumentaci a říkám Vasylovi, že je třeba za dobré paměti vyřídit papíry. Vyndávám dvě kopie předávacího protokolu a žádám ho o razítko jednotky a jeho služební průkaz, abychom si zapsali údaje. Pak už jen jeho a můj podpis, pak si každý bereme jednu kopii k založení a je to.
Rád bych si s Vasylem povídal déle a jeho šašlik je skvělý, ale v Iziumu na nás čekají mariňáci, abychom pokračovali dál s nimi a času, kdy bude světlo nám už moc nezbývá. Loučíme se a přejeme Vasylovi hodně štěstí a brzkou shledanou, kdy se zase všichni u něj v pořádku sejdeme.
Cestou zpět do Iziumu kolem nás projíždí několik vojenských pickupů s REB (rušičky signálu) na střeše a protidronovou klecí, jeden značně očesaný. Ten asi dostal zásah od FPV dronu na optickém vlákně, který se nedá zarušit.
Jedeme zase cestou uprostřed polí se značkami miny po stranách, Pažout po mě jen tak mrkne a od volantu mu říkám, že si dám pozor, abychom „netahali ten těžký Humvee tím lehkým Hiluxem z minového pole“. Oba se upřímně zasmějeme a pokračujeme v jízdě do Iziumu.
Tady na nás už čekají mariňáci u benzínky, jenom zastavuju u nich a ukazuju palec nahoru, že můžeme jet. Kluci do sebe kopnou zbytek kávy a odhodí cigaretu, aby mohli nastoupit do svého pickupu, za kterým táhnou darovanou motorku 6x6.
Pokračujeme společně dál, přes provizorní dřevěný most přes říčku Donets, vedle odstřeleného původního železobetonového mostu. Cestou míjíme ikonický panelový dům, který rozstřelila „vejpůl“ ruská raketa a kde jsme natáčeli s týmem rozhovory s přeživšími. Za Iziumem naše kolona vozidel zase vjíždí do protidronových tunelů ze sítí, zde už je zase riziko útoku dronů vyšší.
Míříme blíže a blíže k liniím, za barev zapadajícího slunce nad zasněženou a promrzlou pahorkatinou Doněcké oblasti. Pohled skoro romantický, ovšem při průjezdu rozstřílenými vesnicemi směrem k liniím je spíše depresivní. Obzvláště, když projíždíme okolo staveb, jako jsou rozbořené kostely vesnic s troskami rozesetými po okolí a všudypřítomnými cedulkami „Pozor miny“.
Cesta po rozbitých okreskách se táhne hodiny a hodiny, až dojedeme do místa předání Humvee a dalších zásob. Jedna z posledních vesnic, kde ještě existuje něco jako fast food a kafe pro vojáky. Zastavujeme, zdravíme se s přáteli z jednotky mariňáků, kteří přijeli přebrat materiál a probíhá zrychlené předání věcí z dodávky, motorky, a také „Čtyřlístku“. U humvee se snažíme zrychleně popsat, kde je jaká funkce a co kde v našem výtvoru najdou. Také předávám jednomu z vojáků předávací protokoly a dokumenty, které zaveze veliteli praporu k podpisu a evidenci.
Dál s kluky na pozice dronařů a na návštěvu za velitelem praporu pokračuje z bezpečnostních důvodů už jen jedno naše auto a menší skupinka. Loučíme se tady s půlkou týmu a v noční tmě děláme rychlou fotku u předaného humvee. Rychle si pak popřejeme vzájemně hodně štěstí a týmová dodávka mizí do tmy směr bezpečí a domov, my za mariňáky směr blíže frontě a na velitelství.
Postupně mizí z cesty i poslední vozy a už jedeme v našem pickupu a mariňáky před námi úplně sami. Silnice jsou namrzlé a protidronové tunely poničené. Drony, které explodovaly při nárazu na stožáry, které drží sítě nad cestou, udělaly z ocelových tyčí zkroucené patvary, stejně tak se z napnutých protidronových sítí staly spíše záclony vlající v ledovém vichru. Nikdo už zde ty poničené části tunelů neopravuje, zůstávat na jednom místě dlouho a snažit se o opravu je příliš velké riziko i pro otrlé místní vojáky.
Ve tmě kolem nás nemáme šanci zpozorovat, že by se na nás pověsil nějaký dron, nebo odstartoval u cesty nějaký dron „čekač“ a zaútočil. Nezbývá nám nic jiného než jen doufat, že fouká silný ledový vítr, a že budeme mít štěstí. Tak to bohužel ve válce bývá, část procent šance na přežití dělá příprava, plánování a dril, další nezanedbatelnou částí, kterou ale nelze ovlivnit je „štěstí“.
Obvyklé vtipkování v autě vystřídalo ohlušující ticho a soustředění všech přítomných, i Pažout „ani nedutá“. Po necelé půl hodině jízdy zajíždíme do obce nedaleko od nyní nechvalně známého Pokrovsku. Zajíždíme do boční ulice vesničky a parkujeme asi 50 metrů od místa, kde zaparkovali a vystoupili mariňáci. Je už pozdě v noci a nikam se dnes nebudeme určitě přesouvat, je Silvestrovská noc, ale to neznamená, že ruské drony neútočí na vše, co jim v okolí přijde zajímavým cílem.
Bereme si spacáky a malé batůžky se základním vybavením, Míra týmový zdravotnický batoh a jdeme s mariňáky do jednoho z domečků. Zde nás vítají přátelé z praporu, kteří mají noční šichtu na velitelství roty dronů. „J“ nám představuje vojáky, které ještě neznáme a ukazuje nám postele, které nám nachystali na spaní. „J“ nás nechává s kluky sledovat dění na obrazovkách velitelské místnosti, kde probíhají dronové operace a jde nám připravit večeři, na kterou nás pozval.
Výhoda pro nás je, že tady kluci z dronové roty jsou většinou mladí kluci, kteří se domluví anglicky, takže máme možnost si promluvit o tématu a probíhajícím dění na obrazovkách mnohem více do hloubky, než když se snažím se svou omezenou ukrajinštinou.
Vše se zase změnilo, v oblasti působí ruská jednotka Rubikon, která působí ukrajinským obráncům silné ztráty na lidech i materiálu. Jelikož je tato jednotka dobře zásobena a financována, tak disponují například daleko větším počtem FPV dronů s termovizí nebo nočním viděním. Důsledkem je třeba to, že naši mariňáci už s velkými drony Vampire nelétají v noci, protože jsou pak snadným cílem FPV dronů, ale využívají je naopak ve dne.
Zároveň logistika ukrajinských jednotek pod náporem ruských útoků jednotky Rubikon značně trpí, je skoro nemožné rotovat jednotky na předním okraji obrany, nebo stáhnout zraněné vojáky do týlu. Bohužel mariňáci kvůli tomu v Myrnohradu přišli o několik družstev dronařů i obránců na opěrných bodech. Přestože se velení ZSU snaží proklamovat, že jednotky v Myrnohradu stále jsou a bojují o město, realita je bohužel taková, že už tam nikdo živý není.
Bavíme se s kluky o vývoji situace, novinkách a také o jejich potřebách, jaké vybavení by od nás potřebovali a jak jim můžeme ještě pomoct. Po chvíli nás vyruší hlasité zachrápání, Pažout v teple vytopeného domečku a po stresujících desítkách hodin na cestě usnul na židli v rohu místnosti.
Ve stejnou chvíli přišel zpět „J“ a vyzval nás, ať ho následujeme na večeři. Přecházíme přes dvorek do druhého domku, kde nám v malé světnici kluci nachystali krásné pohoštění z čerstvých plodů ukrajinského zemědělství. Nikdy mě nepřestane překvapovat, jak kvalitní a čerstvé potraviny jsou zde běžné. Vřele děkujeme za jídlo a možnost odpočinku, na což „J“ reaguje samozřejmým mávnutím ruky, „Vždyť vy jste nám přijeli pomoct, jezte chlapci.“
U jídla se vyptáváme na další novinky od naší poslední návštěvy a pak se ptám, zda si ostatní kluci z jednotky dnes alespoň přiťuknou nějakou malou skleničkou na oslavu Nového roku. „J“ mi na to reaguje chladně, „Ne, není proč. Není co slavit, den ve válce, jako každý jiný.“ Je to pro mě nezvyk, ale naprosto tomu rozumím.
Po jídle se ještě na chvíli zastavíme opět v situační místnosti pokecat s kluky a podívat se, co se děje. Pak odcházíme do našich pokojů ulehnout. Sám ještě přes Starlink píšu domů, že jsem v pořádku u kluků v zázemí a nahrávám pro děti video zprávu s přáním hezkého Silvestra. Tady ovšem není opravdu co oslavovat, takže nečekám na půlnoc a jdu dospat předchozí probděné noci, snad mě neprobudí výbuchem nějaký ruský Šahed.
Se spolufinancováním projektu Team 4 Ukraine nám pomohli přátelé z Dárku pro Putina.
JAN HEŘMÁNEK, 22. 1. 2026, ZPRÁVA Z CESTY
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.
Powered by Froala Editor
