TOHLE BY NIKDY NEUDĚLALI!
14. října 2028
Dnes poprvé někdo zaklepal. Ne zazvonil. Zaklepal. Tři krátké údery na dveře.
Ležím doma s chřipkou, tak jsem odpoledne usnula a mezitím se setmělo. Vzbudilo mě to. V mém bytě se nesvítilo a bylo ticho. Každopádně mi rychle došlo, proč lidé ve válce zhasínají, i když za okny není nálet.
Nejde o drony. Jde o to, aby nikdo nevěděl, že jste doma.
Už několik dní obcházejí po domech.
Ne Rusové. Češi.
To je na tom to nejhorší. Rus by houby věděl, ve kterém bytě bydlí Majka, která před válkou organizovala sbírky pro Ukrajinu.
Nevěděl by, že Standa měl na Facebooku ukrajinskou vlajku a Marek vozil pomoc.
Že Andrea má syna u armády. Že Aleš musel jako voják narukovat a teď nemůže chránit svou rodinu.
Že se Dan před dvěma lety pohádal na Facebooku s místním proruským idiotem.
Prostě by neměl šajna, kdo je kdo.
Ale soused, spolužák nebo kolega z práce to ví.
Ten člověk, který ti šest let psal pod příspěvky “až přijdou Rusové, budete viset!”, to ví taky.
Oni nám celou dobu říkali, že si chystají seznamy a že to udělají, ale my z toho měli srandu. Pokud to někdo vzal vážně a podal trestní oznámení, policie to vyřešila málokdy. Přece tu prý žádná válka není, proč by to dělali? Nedůvodná obava, bezzubá výhrůžka, odloženo.
Teď Rusové přišli. A s nimi se všechny ty výhrůžky ze sociálních sítí zhmotnily. Mají tváře lidí, které známe. A perfektní češtinu.
Včera sebrali Káju.
Bydlel o dvě ulice dál, znali jsme se od základky. Někdo u nich prý večer zazvonil a řekl jeho jméno.
Žádné „Haló, je tam někdo?“, znali jeho jméno a šli na jistotu.
Neotevřel jim, tak prostě vyrazili dveře. Jeho žena ho bránila, dostala pažbou pušky do obličeje. Prý je v nemocnici, sousedi jí pomohli.
Kája vozíval na autě českou a ukrajinskou vlaječku.
Když mu ji někdo urval, koupil si novou. Pak mu rozbili okno.
Nechal si ho vyměnit a obě vlaječky tam vrátil.
Teď už auto stojí druhý den před jeho domem. Opuštěné a rozbité.
Vlaječky jsou pryč.
Kája taky.
Mažeme naši minulost.
Fotky, příspěvky, komentáře, skupiny. Důkazy toho, jak jsme stáli na straně napadené Ukrajiny.
Lidi si v chatech navzájem píšou, jak smazat Facebook, Telegram, historii zpráv.
Jenže je pozdě.
Internet nezapomíná, a hlavně nezapomínají lidi. Je to vlastně zvláštní. Nikdy si nikdo nepamatuje, co pamětihodného jste dokázali, ale všichni si pamatují všechno, za co vás můžou sejmout. A teď dostali příležitost to udělat.
Vybavuju si všechny ty komentáře z doby, kdy byla válka ještě něco, o čem jsme se hádali z bezpečí obýváku.
„My si vás pamatujeme.“
„Jednou si pro vás přijdeme.“
„Až tady budou Rusové, budete první na řadě.“
Dávali jsme tomu haháky. Když jsme to nahlásili, Facebook to ani nesmazal.
Výhrůžka smrtí prý neporušovala pravidla komunity. Ten podzim před dvěma lety, před komunálními volbami, jich byly sítě plné.
Tehdy podle těch diskuzí sestavovali seznamy.
Nikdo neví, kdo na nich je a kolik nás je.
Ani kdo je sestavil. Kdo přinesl pár jmen ze svého okolí. Prodavačka? Soused? Bývalý kolega? Ten divnej chlápek na Facebooku, co vypadal jako úchylák?
Ten plešoun odnaproti, co celé roky nosil na mikině českou vlajku a vysvětloval všem, že je vlastenec?
Kašlu na ně, na svých sítích nechám všechno.
Venku z domu v jsem nebyla už skoro týden. Došly mi léky na teplotu a v ledničce mám už jen nějaké zbytky. Mám strach jít k doktorovi a cestou nakoupit. Po bytě se pohybuju tiše a po setmění nerozsvěcím. Nepouštím televizi ani rádio, zprávy si pouštím do sluchátek. Jediný můj kontakt s vnějším světem je chat s kamarádkami, co ještě nepřestaly psát.
Koukám zpoza záclony ven a lidi na ulici už se ani nezdraví.
Oblékla jsem se, že vyrazím do lékárny a do krámu. Je to jen pár ulic. Vyšla jsem z bytu a krve by se be mně nedořezal, když vedle mě zastavil výtah. Otevřely se dveře a instinktivně jsem se přikrčila, i když to bylo vlastně k ničemu. Byla to jen paní Vavřincová s Adélkou, její čivavou.
“Děvče, ty vypadáš, jako by na tebe sáhla smrt!” řekla mi udiveně.
“Mám chřipku, není mi bůhvíjak,” odpověděla jsem nejistě. “Jdu do krámu, nepotřebujete něco nakoupit?
“Kdepak, děvenko,” zavrtěla hlavou, “všechno tu mám. Jsi hodná, opatruj se!”
Krátké setkání s milou důchodkyní bylo jako vysvobození. Jenže strach se za rohem vrátil a s každým schodem dolů se zvětšoval do obludných rozměrů. Dole jsem to vzdala a nahoru vyběhla sprintem. Kdoví, kdo mě mohl vidět.
Když zastaví auto před domem, odhrneš záclonu jen o centimetr.
Když někoho slyšíš na chodbě, nedýcháš. Válka nezničila jen domy a životy, ale i něco mnohem obyčejnějšího.
Jistotu, že člověk za vedlejšími dveřmi je pořád soused.
Dnes Irena napsala do naší skupiny: „Neotvírejte! Chodí s nimi místní!“
Tak to jsi zjistila brzy, napadlo mě v duchu.
Jenže za minutu zpráva zmizela.
Nevím, jestli ji smazala sama, nebo jestli jí někdo vzal telefon. Nevím vůbec nic.
A právě to nevědění je nejhorší.
Venku není slyšet střelba, není nálet, nehoukají sirény. Někde dokonce štěká pes.
Úplně normální podzimní večer. Jen ten obvyklý ruch uvnitř činžáku poněkud ustal, protože se každý bojí být slyšet.
Občas někdo zastaví před domem.
Bouchnou dveře auta.
Kroky.
Vchodové dveře.
Schody.
Ticho.
A potom: buch, buch, buch.
Před hodinou zase klepali u mě.
Seděla jsem na podlaze vedle kuchyňské linky. Telefon v ruce, vypnula jsem ho a ani se nepohnula.
Na chodbě jsem zaslechla mužský hlas.
Česky a bez přízvuku.
Řekl moje příjmení.
Byli tam s ním ještě další, těžko říct kolik.
“Čum na ten elektroměr, je tam víc než minule!”
“Ti říkám, ta svině je tam zalezlá, Kamile!”
Jenže se ozval ještě ženský hlas. Povědomý.
“Viděla jsem ji jít ven a hned se vracela, chlapci. Nevím, co tam dole takovou chvilku dělala. Ale možná zase odešla, nemám oči všude!”
Vavřincová!
Ta stará, milá paní s čivavou. A teď… někdo, kdo mě v klidu udal.
Zamotala se mi hlava. Rozklepanýma rukama jsem si zapálila cigaretu.
V tenhle okamžik jsem si monstrózní tíží uvědomila něco, co jsme před válkou strašně nechtěli chápat.
Okupace nezačíná tím, že přijede cizí vojsko. Ne, ruských vojáků je tu zatím docela málo. Nezačíná na hranicích ani v ulicích.
Začíná v hlavách. Tím, že obyčejný člověk jako vy rozhodne, že vás může prostě potrestat, utlačovat, zastrašit, fyzicky poškodit nebo i zabít. Nebo vás prostě udat někomu, kdo to udělá za něj, pokud na to sám nemá žaludek.
A nikdo v téhle zemi mu v tom není schopen zabránit.
Kroky se nakonec vzdálily.
Nevím proč. Možná se vrátí. Nebo budou hlídkovat někde před domem.
Proto tohle píšu tohle. Dokud můžu.
A jestli to jednou budete číst v době, kdy je ještě mír, neříkejte si, že lidé, kteří veřejně vyhrožují svým spoluobčanům násilím „až přijde Rus“, jsou jen internetoví idioti.
Možná většina z nich nikdy nic neudělá. Možná. Ale k tomu, aby vznikl seznam, nepotřebujete většinu. Stačí jeden člověk z vaší ulice. Z práce, z úřadu, ze sítí. Z přátel. Nebo z rodiny.
Venku zase zastavilo auto. Tentokrát nezhasli motor.
Slyším dveře.
Někdo jde k mému bytu. Ne, jdou vedle k Pavlíčkovým. Dupot, rány, vyražení dveří, křik. Někoho vláčejí ven. Pan Pavlíček se s nimi rve, jeho paní ječí jako v hororu. Ozve se rána a pád těla na zem.
A ticho.
Jen dupot sestupující po schodech dolů.
Druhá rána a rychlý běh pryč.
S hrůzou si uvědomuju, kolikrát jsme před válkou slyšeli:
„Ne, tohle by určitě neudělali.“
—————————————————————
Poznámka:
Tohle není vymyšlený mechanismus okupace. Na okupovaných územích Ukrajiny byli místní lidé využíváni k identifikaci proukrajinských obyvatel, veteránů, vojáků a jejich rodin. Z některých oblastí jsou zdokumentovány případy předávání informací ruským silám i odvádění lidí z jejich domovů; lidskoprávní organizace následně zdokumentovaly únosy, mučení, nezákonné věznění a zabíjení civilistů. Příběh výše je fikce zasazená do České republiky. Mechanismus, před kterým varuje, fikcí není…
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.
