Díky daru od brněnských zubařů jsme byli schopni předat ukrajinským lékařům kompletní zařízení zubařské ordinace
Část první „Křesla“
S kolegou Petrem jsme seděli nad rozdělaným úkolem s myšlenkou, zda v něm pokračovat, či jít na oběd. V tu ránu přišla změna, a s ní i další vystoupení, které nám zdánlivě chybělo do našeho repertoáru. Naše kolegyně Aranka se nás zeptala, zda jsme někdy rozebírali zubařská křesla… a tak jsme se dostali k tomu, že nám zubaři z Brna věnovali celou svou ordinaci, kterou se ve dvou etapách podařilo přestěhovat do jedné z nemocnic v Poltavské oblasti.
S Petrem jsme se shodli, že naše znalosti dentistické péče končí a začínají v leže v zubařském křesle – a to nás nejspíše kvalifikovalo proto, abychom se na křesla vrhli. A nebo taky to, že jsme byli nejblíže Brnu…
V podvečerních hodinách přicházíme do ordinace, vítá nás paní doktorka a ukazuje nám ona křesla. Po krátké prohlídce máme vše takřka hotovo, tedy naplánováno, hotovo máme po pěti hodinách… první křeslo. Ve čtyři ráno dojdeme domů a příští noc v rekordním čase 3,5 hodiny rozebereme a připravíme na odvoz druhé, naštěstí poslední.
Křesla máme připravená, zbývá už jen naložit, ve dvou s nimi ale nehneme a ordinace se nachází ve druhém patře. Uděláme rychlý nábor náhodou kolemjdoucích kolegů, v pěti už to jde snáze. Dopředu jsme měli změřenou výšku křesla i auta, samozřejmě nám chyběly dva centimetry. Křesla jedou mírně nakloněná.
Samotná cesta do Ukrajiny se obešla bez neobvyklých problémů. Pořád tam byla válka, stále platí, že agresorem je Rusko a že Ukrajina je nejvíce zaminovanou zemí na světě. Velká města míjíme mezi poplachy. To se však mění po krátké přestávce na odpočinek v Kremenčuku, kdy vysedáme na snídani z aut a celým městem se rozezní poplach. Nikdo z nás čtyřech – ó ano, jeli jsme ve čtyřech… Aranka, Vrkouš, Petr a já – ještě tak hlasitě poplach neslyšel. Bylo to něco jiného, než když člověk spí pod střechou, za zdí a může se jít kdykoliv schovat do krytu. Teď to bylo uprostřed města, na náměstí. Rozdělili jsme se – někdo se díval po krytech a někdo sondoval, jaké nebezpečí při poplachu hrozí…
V nemocnici nás vítají přímo královsky. Dostaneme skvělou snídani i výborný oběd. Na místě zůstává křeslo jen jedno, druhé jede do jejich „druhé pobočky“, tedy takového samaritánského centra. A tak se naše spolupráce rozšiřuje. Povídáme si, sbíráme poznatky ze života ve válce, posloucháme vyprávění o tom, jak jejich instituce fungují, nasloucháme pestrým příhodám ze života pana ředitele.
Jedeme domů. Cesta zpátky je bezproblémová, na hranicích si ale chvíli naše osádky počkají. GPS nás navede jinou cestou než obvykle, a tak si zajíždíme přes podhorské vesničky s krásnými krajinkami.
Díky zubařům z Brna a díky vaší pomoci, jsme mohli opět doručit pomoc tam, kde je potřeba, tentokrát v podobě části zubní ordinace čítající dvě zubařská křesla či míchačku na amalgám, ale opět jsme vezli i pleny pro dospělé či inkontinenční podložky. To ale není zdaleka všechno, od zubařů jsme totiž dostali i zubařský rentgen.
Část druhá „Přítel a rentgen“
První část je za námi, zubařská křesla a další vybavení slouží dále v Ukrajině. Před námi je ale další výzva – vývoz zubařského rentgenu. Ten jsme získali od stejné zubařské ordinace v Brně. Zprvu se to zdálo nemožné, netušili jsme ani jak na to. V tom se ale objevil přítel na telefonu – Dana Drábová.
Mysleli jsme, že to nezvládneme. Vývoz rentgenu je právě další číslo našeho repertoáru, o kterém jsme nevěděli, jak přesně zahrát. Chtěli jsme to vzdát. Ale Aranka to nechtěla nechat být a šla do toho po hlavě. Nakonec poprosila o pomoc i paní doktorku Danu Drábovou, která nám v začátku velmi pomohla a správně nasměrovala. Najednou jsme věděli přibližný směr naší byrokratické hry. Sehnali jsme veškeré doklady, podklady i překlady. Našli jsme i nová přátelství. A mohli vyrazit na cestu. Ale vraťme se ještě o kousek dřív.
Scházíme se na skladě, přemýšlíme, co vše povezeme. Vezeme nosítka do ambulancí, spolu s jejich ocelovými platformami, které je v sanitních vozech jistí. Vezeme rentgen a jeho příslušenství, berle, pračku či absorpční podložky.
Veškeré podklady máme hotové den před výjezdem. V den výjezdu dorovnáváme materiál, potřebovali jsme každou hodinu času – nevěděli jsme, zda máme opravdu všechno, i když máme vyclení z Evropské unie i ukrajinské dokumenty, vývozní licenci, soudní překlady.
Z Prahy odjíždíme v jedenáct večer. Ráno přijíždíme na hraniční přechod. Vítá nás celník na bráně se slovy: „Co vezete?“
„Jedeme spolu, my vezeme rentgen, auto za nám-“ snažil se odpovědět kolega.
„Cože? Rentgen?“ odseknul ho.
„Ano-“ pokračoval.
„Víte, že se to nesmí? Máte k tomu nějaké dokumenty?“ znejistěl a nechtěl věřit, že si z něj Pepíci z Čech nedělají srandu.
„Dokumenty? Všechny,“ odvětil.
Po chvíli přišel další celník. Rozhovor se opakoval. Doslovně. A tak ještě čtyřikrát. Vždy v duchu:
„Co vezete? “
„Rentgen.“
„Cože?“
O pár vtipných okamžiků dále přejíždíme na stanu žlutomodré. Radujeme se, nejtěžší část za námi. Dokumenty jsme měli všechny, a dokonce některé navíc. Teď už je před námi jen válka…
Spíme „na křižovatce raket“. Přes město 
to létá na celou Ukrajinu. Poplachy jsou celou noc. Průběžně se budím a kontroluji, co se děje.
Po cestě potkáváme a kamarádíme se se čtyřnohými chlupáči. Chtějí pokračovat s námi, ale musíme se rozloučit a vydat se každý svou cestou. Odpoledne dojíždíme do stejné nemocnice v Poltavské oblasti.
Nastává chvíle společné radosti. Je prosinec, snažíme se veškeré venkovní aktivity dokončit v čas. Fotíme se s nosítky, stěhujeme rentgen. U večeře potkáváme radioložku, která od nás rentgen přebírá. Šťastnějšího člověka v ten den těžko najít. Celou dobu na nás myslela, ať vše dopadne hladce. A ono fakt dopadlo.
Jedeme domů. Cesta probíhá hladce, zatavujeme u obchodu, jestli něco nesmíme vynechat, je to nákup čokolády. Přijíždíme do Prahy za tmy, není to tak těžké, přeci jen už je období, kdy vše okolo zahaluje šedomodrobílá rouška tmy, v ten den, ba dokonce i víkend, se ale u pár Pepíků z Čech ta pochmurná zima proměnila ve slunné léto plné barev, neb mohli vidět, kolik smyslu, radosti a světla přináší pomoc, kterou nevozíme jen my, ale vozíme my všichni, vy, kteří nám pomáháte zde v Čechách, na Slovensku a vůbec po celém světě. Díky, že s námi onu zimu zaháníte.
A tak jsme ve dvou částech přestěhovali zubní ordinaci. Dovezli jsme i pár věcí navíc, které vozíme běžně, jelikož tvoří denní součást mnoha ukrajinských životů. Dohráli jsme jedno vystoupení, jeden akt, který nám pomohl napsat přítel, který však už nestihl naše zatažení opony. Byl ale stále s námi.
Děkujeme, že nám pomáháte. Děkujeme, že i vy bojujete „Světlem proti temnotě“.
Josef Vyskočil, 21. 1. 2026, ZPRÁVA Z CESTY
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.
Powered by Froala Editor
