„Vyhrajeme, ale vyhrajeme jen s vámi.“ Tato slova pronesl jeden z vojáků, když jsme jim předávali dovezenou pomoc, a myslím, že si je s sebou ponesu ještě dlouho. Každý výjezd přináší silné momenty – tentokrát jsme znovu zavítali ke 123. brigádě teritoriální obrany Ukrajiny, kam tým už několikrát nějakou tu pomoc dovezl. Přivezli jsme sanitku, zdravotnické vybavení i techniku, která může zachraňovat životy. A oni nám za to děkovali víc, než dokážu popsat.
Asi před měsícem vyrážel výjezd se dvěma sanitkami za 123. brigádou teritoriální obrany Ukrajiny, ale cestou jsme na jedné z nich objevili vážnou technickou závadu a museli jsme auto převézt do servisu. Nějak se mi podařilo se sanitkou sjet z dálnice, kde jsme mohli začít s problémem bojovat. Sice to byla dlouhá noc plná čekání, odtahovky, telefonátů, další odtahovky, a ještě trochu čekání, ale s kamarádem Honzou a spoustou lidí z Teamu, kteří byli pro nás okamžitě online a ochotní pomoci i přes tu pozdní hodinu, jsme situaci zvládli. Se sanitkou jsme dorazili do servisu, kde nám bylo řečeno, co přesně je za problém a že to bude na delší dobu.
Ihned se tak začal formovat plán na další výjezd, kdy by mohla být sanitka dovezena až do patřičných míst v Ukrajině a během pár dnů potvrdili všichni z původní první sestavy, že mají volno ve stejném termínu – polovina července.
Znovu spoustu papírování kvůli hranicím a předání pomoci, ale velitel výjezdu Rošťák v tom už je zběhlý a my jsme znovu mohli vyrazit směr Ukrajina s vidinou, že celou operaci „Sanitka“ dotáhneme tentokrát do zdárného konce.
Odjezd byl stanoven na odpolední hodiny v neděli, avšak Honza, který se mnou byl posádkou sanitky, která se porouchala, se rozhodl, že vyrazí o den dříve, sanitku vyzvedne a pojede s ní pomalu napřed. Cílem bylo, aby se auto mohlo takzvaně rozjezdit a také zkontrolovat, zda vše už funguje, jak má. Takže když jsme my, zbytek týmu, vyráželi v neděli odpoledne, Honza už dávno překročil polsko-ukrajinské hranice a v klidu pokračoval dál. Průběžně nás informoval, jak jeho cesta ubíhá a až na pár poplachů vše na jeho straně šlo hladce.
Vrkouš, další člen týmu, těsně před mým příjezdem na místo srazu vtipkoval, že budu řídit hned z Prahy kvůli tomu, že jestli nosím smůlu a auto se porouchá, tak ať je to ještě v naší republice. Naštěstí byla kletba prolomena a žádná závada nenastala.
Moje část cesty se zbytkem týmu začala s hezkým slunným počasím, avšak před Ostravou se nám to trochu přiostřilo a začala obrovská průtrž mračen. Na druhou stranu jsme byli odměněni asi třemi duhami, které nám příjemně obohatily deštivou cestu. Pršelo i po celou dobu v Polsku a až v Ukrajině se objevilo slunce, spolu s miliony slunečnic v plném rozkvětu.
Pokračovali jsme tak slunnou Ukrajinou, možná až moc slunnou, jelikož nám teploty vystoupaly až do přibližných 35 stupňů. V tichosti jsem myslela na Honzu a naši sanitku, jelikož auto nemělo klimatizaci.
Až během pozdního odpoledne, někde za Umaní, jsme se setkali s Honzou a celý tým byl konečně pohromadě. Usedli jsme za kulatý stůl někde ve stínu benzinky a domlouvali se, jaký bude postup dál. Velitel 123. brigády nám dal vědět, že by pro ně bylo lepší setkat se až další den ráno, a ne ještě ten den večer, a tak bylo rozhodnuto. Našli jsme si ubytování a zamířili si pro vysloužený odpočinek, protože cesta byla dlouhá, náročná, a strávená buď za volantem nebo nějak zkroucený v sedačce auta.
Měla jsem zrovna ten den i narozeniny, tak jsme si s týmem k večeři objednali světlé lvovské pivo a připili si. Bohužel jsme museli zůstat jen u jednoho piva, protože další den jsme měli naplánovaný budíček na šestou hodinu.
Telefon mi každou chvilku bzučel s upozorněním na letecký poplach a párkrát jsme slyšeli i několik raket. Bylo zvláštní si v tento moment srovnat v hlavě myšlenky a měla jsem problém s usnutím, ale nakonec se mi podařilo přimhouřit oka na pár hodin. Přece jen jsme měli před sebou náročný den i noc.
Pár minut před šestou jsme se všichni sešli u aut a přesně na vteřinu jsme vyrazili za 123. brigádou. Měli jsme před sebou přibližně ještě tak tři hodiny cesty. I přes brzké hodiny bylo již trochu teplo a s každou minutou teplota stoupala a bylo brzy jasné, že dnešek bude možná ještě teplejší než předchozí den. Slunečnice svítily stejně jasně jako slunce, a já jsem to teplo pociťovala mnohem více než před tím, jelikož jsem zase byla posádkou poďobané sanitky bez klimatizace. S Honzou se mi ale jezdí moc dobře, povídáme si o všem možném a cesta utíká.
Nebo jsme si to alespoň mysleli. Najednou se ozvala menší rána a část sanitky se nahnula na jednu stranu a jízda přestala být už tak hladká. Honza zkušeně sjel s autem pomalu ke krajnici a podívali jsme se na sebe s pohledem „tak co to bude tentokrát?“ Sanitce se od nás asi ještě nechtělo, protože jí praskla pravá zadní pneumatika a bylo potřeba ji vyměnit. Avšak díky technickým zdatnostem kluků v týmu i jednomu otevřenému servisu, od kterého jsme získali nové kolo, se nám podařilo i tuto překážku odstranit.
Před měsícem, kdy se porouchala sanitka poprvé, jsem řídila auto já. Nyní byl za volantem Honza. Vrkouš vymyslel další menší vtípek, že už je to 1:1. Odhodlání však rozhodně nepolevovalo a Rošťák se dal i slyšet, že sanitku za vojáky klidně dotáhne i za lano.
Za 123. brigádou jsme dorazili s menším zpožděním, ale vojáci měli pro naši situaci pochopení a vítali nás s úsměvy od ucha k uchu. Pozdravili jsme se, kluci se s vojáky přátelsky poplácávali po zádech, všichni jsme si podali ruce, a po celou dobu mezi námi vládla příjemná atmosféra plná vzájemného respektu.
Zástupce velitele brigády, který nás vítal, nám s úsměvem oznámil, že si nejdříve dáme spolu oběd a poté náklad vyložíme. Taková nabídka se nedala odmítnout. Měli jsme vynikající ukrajinský boršč, který naprosto geniálně vystihla Nasťa, naše ukrajinská členka týmu: i když si můžeme dát boršč v restauraci, tak to nejlepší je právě před námi. A měla rozhodně pravdu.
Během jídla jsme si s některými vojáky popovídali, popsali jsme jim, co všechno jsme s sebou dovezli, usmívali se na sebe, a hlavně nám také neustále děkovali za naši pomoc. Pro mne ta jejich vděčnost byla skoro hmatatelná. Na jejich neustálá slova díků se dalo reagovat jen podobně – to my děkujeme vám.
Po vynikajícím obědě jsme se dali do vyskládání věcí z aut – námi perfektně vybavené zdravotnické batohy, které kluci z brigády už párkrát obdrželi a vždycky si je ohromně vychvalují, dále mini Starlinky, nabíjecí stanice EcoFlow, holínky, pár elektrocentrál, a samozřejmě tu jednu „zbývající“ sanitku. Vojáci si hned začali materiál rozdělovat, a byly slyšet výměny typu „Pár těch EcoFlow si beru, ty potřebuju!“ „No, dobře, ale jen pokud mi přenecháš tu sanitku!“
Měli jsme obrovskou radost, že se dovezený materiál dostal přesně tam, kde je ho nejvíc potřeba. Zatímco čtete tento článek, sanitka už vyráží do terénu pro raněné vojáky, převáží je z linie ohrožení do bezpečnějších oblastí a dává jim šanci na přežití. Zdravotnické batohy, které jsme pečlivě vybavili potřebami pro urgentní péči, už mají na zádech zdravotníci, a jsou připraveni zasáhnout v momentech, kdy rozhodují vteřiny.
Ještě před odjezdem vojákům Nasťa zmínila, že tehdy před měsícem během závady jsem sanitku řídila já, a i se spálenou spojkou a nefungujícím pedálem ji svezla z dálnice, načež vojáci hned zareagovali, že si mě u nich možná nechají, protože takové řidiče vždycky potřebují. Se smíchem a trochu červenými tvářemi jsem se loučila, potřásli jsme si rukou a s příslibem, že se brzy s další pomocí vrátíme nasedli všichni do auta.
Tento výjezd byl zase o něco jiný než můj předchozí (když nepočítáme ten, co skončil už v Polsku), kdy jsme vezli humanitární pomoc do domova pro seniory a do dětského domova. Sanitkový výjezd byl náročnější, protože jsme přece jenom jeli tentokrát dál a během menšího počtu dnů. Platí však stále, co výjezd, to nedocenitelné zkušenosti a zážitky.
Momenty z vykládání aut, kdy se vojáci se smíchem předcházeli, kdo co z dovezeného materiálu dostane, horký boršč, kterým jsem si spálila pusu, ale stálo to za to, protože lepší jsem nejedla, nebo ty slova díků, protkaná se spoustou respektu a vděku, že to jde jen stěží popsat slovy. V těchto momentech si člověk uvědomí, že to, co děláme má smysl a reálný dopad.
A tak, nad miskou domácího boršče, na slova jednoho z vojáků, „Vyhrajeme, ale vyhrajeme jenom s vámi.“, naše odpověď byla: „Nepřestaneme pomáhat, dokud válku nevyhrajete.“
JULIE LANGEROVÁ, 18. 7. 2025, ZPRÁVA Z CESTY
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio. Na platformě Donio můžete podpořit i projekt, který se týká specificky podpory 123. brigády.
Powered by Froala Editor
