Jaké by měl kolaps Ukrajiny následky? Co ztratíme pádem Ukrajiny? Má Západ prostředky a vůli dál Ukrajině pomáhat?
Od začátku re-invaze Ruska na Ukrajinu v roce 2022 jsou v pomoci nejaktivnější státy střední a východní Evropy. Není divu, máme s ruskou okupací své zkušenosti, někdo špatné, někdo vyloženě děsivé, jako třeba Pobaltí (k tématu doporučuji knihu Jana Beneše Zločin genocidy: Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR). Zároveň země střední a východní Evropy jsou ty, které nesou největší nápor, co se válečných uprchlíků z Ukrajiny týká. V České republice je aktuálně kolem 300 000 uprchlíků z Ukrajiny, i když počet se v čase snižuje s tím, jak je hlavní válečný nápor soustředěn na jih a východ země, byť ostřelovaná je pravidelně celá Ukrajina. Do oblastí, které nejsou už nyní ostřelovány, nebo zcela výjimečně, se pomalu uprchlíci ze zahraničí vrací.
Významně jinak jsou na tom ovšem státy dále na západ. Přes značnou finanční podporu hlavně z USA, Velké Británie, Německa a dalších, není u nich konflikt chápán tak závažně. Zbraně a technika je sice Ukrajině dodávána, ale v relativně malém množství a pomalu. Důvodem je kromě jiného také nechuť v zemích na západ od nás podnikat odvážná politická rozhodnutí, protože taková rozhodnutí nemají podporu veřejnosti, pro kterou konflikt na Ukrajině není podstatným tématem. Nelze si nevzpomenout na stejnou chybu před začátkem 2. světové války vůči Hitlerovi, kterou krom jiných ústupků předváděl britský ministerský předseda Arthur Neville Chamberlain. Krásně do toho zapadá i jeho výrok z období tzv. Mnichovské dohody: „Bylo by hrozné, kdybychom museli kopat zákopy a zkoušet plynové masky, protože se v nějaké vzdálené zemi – Československu – hádají mezi sebou lidé, o nichž nic nevíme. Kdybychom měli bojovat, museli bychom mít větší důvod.“. Dnes je situace, přes vzletná slova politiků o nezlomné podpoře Ukrajiny, velmi podobná. Přitom se po evropském obyvatelstvu nechce, aby bojovalo a umíralo za ukrajinskou svobodu a nezávislost, stačilo by obětovat 1–2 % HDP ve prospěch zbrojních kapacit, které budou Ukrajině poskytnuty. Jde tedy o relativně malé snížení komfortu v porovnání s investicemi a náklady, které by kolektivní Západ měl, pokud bychom Ukrajině dostatečnou pomoc neposkytli.
Co se tedy pravděpodobně stane, pokud Ukrajina v tomto, maximálně příštím roce, nedostane to, co k vytlačení okupantů ze svých území potřebuje? Rozdělme si to na několik okruhů, protože dopad je velmi komplexní a zejména pro nás ve střední a východní Evropě zásadní.
Ukrajina je napadená země, která se bije za svou svobodu. Hlavním hybným momentem, proč v roce 2014 začaly útoky Ruska skrze tzv. separatistické republiky Doňeck a Luhansk, byl postupný příklon Ukrajiny k EU, což si během revoluce na tzv. Euromajdanu přála Ukrajinská veřejnost. V té době byl ze země vyhnán proruský prezident Janukovič, který nejen že konzultoval postup proti prozápadním náladám v zemi s Vladimírem Putinem, ale neváhal ani nařizovat střelbu do demonstrantů v Kyjevě. Zároveň Ukrajina je v tomto konfliktu tou zemí, která platí za obranu cenu ve formě nejen materiální destrukce své země, ale hlavně životy svých občanů. Kolektivní západ zatím platí za svou bezpečnost jen finanční prostředky a vojenskou techniku. Pokud tedy Ukrajina bude po dlouhých měsících vyčerpána lidsky i materiálně a začne prohrávat, bude to klást za vinu Západu, který je ekonomicky mnohem silnější než Rusko i Ukrajina dohromady, ale přesto nedodává Ukrajině zbraně a munici v dostatečných počtech. V očích Ukrajinců sice Rusové budou navždy vrahy a nepřáteli, ale Západ by se mohl stát pro Ukrajince zrádcem a tím, kdo je nechal krvácet, přestože sliboval maximální možnou pomoc. Může se tedy stát, že pokud nebude Západ Ukrajinu dále podporovat, tak se Ukrajina bude muset domluvit na územních ústupcích a do další Ruské ofenzívy zabetonovat frontu. To může vést (a nejspíše povede) k politické změně v Ukrajině, která může znamenat odklon na Východ, nebo pseudo neutralitu ve skutečnosti pracující proti Západu.
Nejhorším myslitelným scénářem je pak úplné zhroucení ukrajinské ekonomiky i obranných sil, které povede k odporu pouhých skupin partyzánských jednotek. Pod okupační správou začne likvidace ukrajinské historie, přeučování dějin, likvidace ukrajinské kulturní identity a hlavně věznění, deportace či přímá fyzická likvidace občanů Ukrajiny, kteří by mohli být pro okupaci a nové pořádky nebezpeční. Rusko na takové postupy má zařízení i personál a tuto praxi již známe z Izjumu a dalších míst v Ukrajině, které byly osvobozeny po delší ruské okupaci.
Případná nedostatečná podpora, nebo její postupné ukončení by vedlo k velké ztrátě kredibility NATO a EU. To by znamenalo velký dopad na mezinárodní vztahy a bezpečnost Evropy a zemí NATO. Doposud vydávají čelní představitelé NATO i evropských států silná prohlášení o masivní podpoře Ukrajiny a jejího pokračování „dokud bude Ukrajina potřebovat“. Nicméně stále neprobíhají nestandardní pobídky v ekonomice, ani dodávky důležitého vojenského materiálu ve velkém množství. Ukrajině stále masivně chybí moderní stíhačky, odminovací technika a prostředky, nebo střely s plochou dráhou letu a doletem nad 400 km. Jestli pomoc Ukrajině přes proklamace zklame, ostatní hráči na mezinárodním poli (ano nejsme zde sami, a ne všichni chtějí svět ve kterém žijeme nyní) si budou testovat naši vlastní soudržnost. Pokud nejme přes přísliby schopni dostatečně pomoci Ukrajině, budeme vůbec solidární mezi sebou? Neobětuje třeba Francie nebo Španělsko Pobaltí, nebo střední Evropu, aby si koupili delší mír? Jsou vůbec Spojené státy americké ochotny stát za zbytkem Evropy, pokud by byla napadena? Nedemokratické režimy po celém světe budou cítit šanci na změnu současného uspořádání mezinárodních vztahů a možnost si přilepšit na úkor náš, nebo třeba svých sousedů, kterým jsme deklarovali ochranu.
Jaké jsou důsledky pro nás konkrétně, pokud by se prohloubila světová nestabilita a erodovaly by spojenecké závazky vzájemné pomoci? Pokud bychom si chtěli uchovat vlastní svobodu a suverenitu, znamená to pro nás i pro naše sousedy masivní investice do vlastní obrany, hospodářská omezení a redukce občanských svobod. Přesně to, nač si mnozí stěžují by se ještě mnohem více prohloubilo. Vadí nám, že vydáváme na vlastní obranu 2 % HDP? Pokud by padla Ukrajina, tak bychom museli dávat 10 % a více (První republika vydávala na obranu 21 % HDP a komunistické Československo mezi 10 a 20 % HDP). Mezinárodní záruky by již nebyly důvěryhodné a museli bychom se více spoléhat na sebe než na spojenecké pakty. Musela by se obnovit základní povinná služba v armádě a další nepopulární věci, od kterých jsme si už dávno jako společnost odvykli, protože bezpečnost bereme za státem zajištěnou. Stát jsme ovšem primárně my, jeho občané. Dokud Ukrajina bojuje o svou svobodu a my jí pomáháme, je těžiště bezpečnostních problémů na Ukrajině. Pokud ale Ukrajinu společným úsilím neudržíme, tak se zdroj nestability a nebezpečí přesune k nám do střední Evropy. Osud Ukrajiny a osudy národů v našem regionu jsou provázané.
Již nyní se z východních regionů Ukrajiny vrací zpět do exilu část Ukrajinců, kteří do Čech utekli na začátku invaze v roce 2022, a pak se v roce 2023 opět vrátili domů. Důvodem je sílící tlak Ruska na frontové oblasti na východě a jihu Ukrajiny a pravidelné ostřelování měst, které mají slabší protivzdušnou obranu. I na hlavní a největší město Kyjev stále dopadají rakety, které zabíjejí civilní obyvatele a ničí domy nebo infrastrukturu. Kdo by chtěl v takovém místě žít s rodinou? V Charkově se například dokončuje první podzemní základní škola, aby se výuka nemusela přerušovat či rušit díky ruskému ostřelování.
Co se ovšem stane, pokud naše podpora nebude dostatečná, nebo dokonce přestane? Pokud někomu vadí, že u nás máme několik set tisíc ukrajinských uprchlíků (stále převážně žen a dětí), tak v případě významného zhoršení situace na frontě, nebo dokonce zhroucení ukrajinské obrany, budeme muset počítat s přílivem vyšších jednotek milionů válečných uprchlíků do střední Evropy. Již v současné době je v Ukrajině kolem čtyř milionů vnitřních uprchlíků a během prvních měsíců po invazi v únoru 2022 to bylo kolem osmi milionů lidí. Mimo Ukrajinu je dle UNHCR cca 6,3 milionu válečných uprchlíků.
Někteří z nás mohou namítnout, že to není náš problém, že můžeme zavřít hranice a nechat Ukrajince a Rusy ať si to vyřeší mezi sebou. Skutečnost je trochu jiná. Česko je vázáno úmluvou OSN z roku 1951, která nám ukládá přijmout válečné uprchlíky a poskytnout jim ochranu.
Lze si tedy představit situaci, že by v Česku byly až miliony uprchlíků z Ukrajiny, což by znamenalo mimořádnou společenskou a ekonomickou zátěž se všemi negativy včetně zvýšené kriminality. Ale ani v takovém případě bychom nemohli uprchlíky, kteří páchají trestnou činnost, vyhostit. Podle mezinárodního práva by totiž nemohli být vyhoštěni tam, kde jim hrozí perzekuce a nebezpečí. Za současné veskrze klidné situace, kterou narušují pouze ojedinělé případy problémových ukrajinských mladíků, kteří se pustí do rvačky v hospodě, si ani nedokážeme představit, o kolik horší by situace byla, kdyby Ukrajina skutečně padla. Taková situace by nepochybně vedla k politické nestabilitě, kterou by způsobily či využily politické strany, které programově či oportunisticky působí ve prospěch Ruska.
Výše popsané jevy by měly zásadní negativní kombinovaný dopad na světovou bezpečnostní stabilitu. Kolaps Ukrajiny by zásadně reputačně i reálně oslabil Západ, který je garantem světového bezpečnostního i ekonomického uspořádání, což by vedlo k nebývalé míře nestability a nepředvídatelnosti nejen v Evropě, ale i v mnoha světových regionech. Západ je mimo jiné garantem principu národní suverenity a oslabení naší role ve světě, by znamenalo zpochybnění tohoto principu. Důsledkem bude nestabilní svět plný konfliktů, které se navzájem ovlivňují a často i posilují. Již nyní například někteří maďarští politici prohlašují, že po případném pádu Ukrajiny budou nárokovat území ukrajinských Karpat. To je jeden střípek z proruských vlád, které se chtějí ujmout moci ve střední a východní Evropě. Jakýkoliv svár, nesoudržnost v rámci EU nebo NATO je ku prospěchu Ruska a jeho dalších imperiálních plánů.
Může se tedy pak stát, stejně, jako zmiňovanému ministerskému předsedovi Arthuru Neville Chamberlainovi po Mnichovské dohodě, že budeme dělat pro zachování míru jeden ústupek za druhým, a nakonec pak stejně budeme mít hanbu i válku.
Změny ve světovém řádu, který byl nastolen po konci Druhé světové války, probíhají minimálně od roku 2001. Systém, který byl založen na pravidlech, které sdílejí všechny svobodné demokratické státy a který chrání zvláště malé a zranitelné národy začíná velmi nebezpečně erodovat. Nezapomínejme, že země s demokratickým režimem, jsou na světě menšinou a že uspořádání, které je chrání, není samozřejmé.
Jan Heřmánek je místopředseda Team4Ukraine, podnikatel a velitel roty aktivních záloh Armády České republiky.
Powered by Froala Editor
