Dodávka Team4Ukraine se před několika hodinami vrátila z další cesty, během které doručila pomoc civilistům i obráncům v Ruskem napadené zemi. Jak se odehrávaly dny, během kterých členové spolku doplnění o další dobrovolníky pomoc rozváželi? Přinášíme popis cesty deníkovou formou.
Den první
Startu cesty předcházelo nakládání pomoci do dodávky a vyřizování náročné administrativy. Adresát pomoci v Ukrajině musí mít vyřízenou registraci pro její přijímání a v systému pro to určeném položkově zapsat seznam věcí. Ten musí odpovídat tomu, co se bude v autě nacházet ve chvíli, kdy bude překračovat hranice do země. Doba živelné pomoci, kdy ji stačilo naložit do auta a odvézt, dávno pominula. Přípravy cesty tak zaberou dobrovolníkům mnoho hodin. ,,U této konkrétní cesty trvala pouze příprava dokumentů, když započítám komunikaci s adresáty v Ukrajině, mezi dvaceti až třiceti hodinami,” uvádí dobrovolník ,,Rošťák,” který popisovaný výjezd s pomocí za Team4Ukraine vedl.
Kromě dodávky přebírají dva další řidiči od Dárku pro Putina vozy Škoda Octavia upravené pro ruční řízení, které za tuto iniciativu doručí organizacím pečující o lidi, které válka připravila o končetiny. Cestuje s námi také Anastasiia Sihnaievska, pomáhá s tlumočením i vším dalším spojeným s předáním aut. Na výpadovce z hlavního města do octavií přistupují další účastníci výjezdu. Dobrovolníci ,,Teta Tapeta” a Martin Rota, kteří týmu pomohou s cestou do Lvova, a David Svoboda, ukrajinista se zaměřením na soudobé dějiny země, problematiku ukrajinského nacionalismu a a ukrajinsko-polské vztahy.
Odjezd z Prahy probíhá večer. Vychází to ze zkušeností týmu, kdy nejrychlejší bývá přechod hranic v noci a zároveň mimo časy střídání směn. Jede se nonstop, při únavě se řidiči v řízení vymění a pokračuje se dál.
Den druhý
Po půlnoci přisedá v Ostravě do jedné z octavií tlumočník a jeden z lidí, který v roce 2014 Team4Ukraine zakládal, Jan Navrátil. Všechny tři vozy mají sraz v Polsku před hranicemi s Ukrajinou. Vozy se na domluveném místě sjíždí po páté hodině ranní. Fronta na hranicích netrvá dlouho, což se nedá říci o administrativě. Zatímco dodávka se na Ukrajině ocitá snad v rekordním čase zhruba po hodině a čtvrt, u octavií trvá vyřízení podstatně déle. Nakonec se i zde vše papírově podaří dořešit a kolem osmé hodiny ranní se všechny tři vozy dávají do pohybu směr Lvov. Zde proběhne předání vozů, jeden si sama organizace převeze do Dnipra, druhý zůstává ve Lvově. V autoškolách umožní stovkám lidí, které válka připravila o končetiny, získat řidičský průkaz pro řízení vozidel s ručním ovládáním pedálů a trochu se přiblížit životu, který vedli předtím.
Svoji cestu ve Lvově končí ,,teta Tapeta” i Martin Rota, mají zde krátký vlastní program a do Česka se vrací autobusem. Jak později dávají vědět, v autobusu stráví na hranicích téměř sedm hodin. Kvůli pracovním povinnostem ve Lvově zůstává i David Svoboda. Dodávka s pomocí ve složení tři řidiči a tlumočník pokračuje za 651. samostatným praporem protiletadlových kulometů na jih země. Velmi špatné cesty, glosuje posádka postřehem: ,,Když má kostel zlatou střechu, jsou v obci špatné cesty.” Další dny toto pravidlo spíše potvrdily, než vyvrátily. Praporu je předána pomoc v podobě vysokokapacitních bateriových zdrojů, zdravotnických batohů nebo laserových světel, které slouží pro označování cílů na obloze.
Tým se dále vydává směr Kyjev, podél cesty míjí desítky starých lidí nebo naopak dětí, kteří nabízejí výpěstky ze zahrádek. Jahody, meruňky, okurky a další sezonní plodiny. Kvůli zdržení na hranicích si čtveřice dobrovolníků může dopřát pouze velmi krátký spánek v narychlo zajištěném ubytování. Jak by se čas ztracený na hranicích hodil…
Den třetí
Po brzkém budíčku doprovázeném sirénami vzdušného poplachu dojíždí Team4Ukraine v dopoledních hodinách do Kyjeva. Po rychlé snídani na benzinové stanici nakládá drony a krátce si projde jednu z místních tržnic. Většina obdivuje nabídku tradičních vyšívanek, ,,Chuligán” dává přednost zájmu místních potulných koček a jejich koťatům. Právě fotky koček z cesty posílá dcerám, aby věděly, že je v pořádku, a zároveň je nevystavoval myšlenkám na to, kde se táta nachází. O tom, co se v této zemi děje, vědí. Komunikovat s rodinou není vždy z důvodu bezpečnosti možné, a zatímco dobrovolníci v Ukrajině aktuální situaci znají, jejich blízcí často zůstávají dlouhé hodiny bez jakékoliv zprávy.
V Kyjevě dochází k předání bezpečnostní skartovačky pro ukrajinskou SBI a pokračuje se dlouhou cestou na východ země. Zde se pro nocleh volí větší město mimo dosah ruského dělostřelectva, ale zároveň blízké frontovým oblastem, abychom se do nich další den s pomocí dostali co nejrychleji. V Pavlohradě jsme si krátce prošli sbírku ruské válečné techniky, kterou jeden z místních spontánně vytvořil. Obrněná technika, trosky raket včetně těch s kazetovou municí… Mrazení jde ze zdi cti s fotkami a jmény padlých hrdinů. Většinou mladých kluků, kteří by v normálních časech mysleli na školu, holky, časem na děti. O co silnější než naše musí být pocity místních, když místo míjejí. Na fotkách vidí lidi, kteří jim nejsou neznámí. Jde o jejich příbuzné, známé, sousedy…
Den čtvrtý
Po noci, během které opět zněly sirény, roztemňujeme závěsy, balíme a pokračujeme po nekonečných rovinách dál. Blokpostů a kontrol, tak jak se blížíme oblastem bojů, přibývá. Válka člověka vystavuje mnoha kontrastům, včetně těch, které se odehrávají v jeho nitru. Tlumočník Honza tak třeba konstatuje, že díky počasí to vypadá na hezký den, slunce svítí, všechno kvete. Jenže vzápětí začnete míjet velké množství sanitek rozvážející raněné z frontových obcí do městských nemocnic nebo míjíte čerstvou autonehodu. Pravděpodobně vojáka, který byl na cestě po službě na chvíli si odpočinout, a únava ho přemohla. Nevypadá to dobře. Únava vás může stát život stejně jako zbraně nepřítele. Z Pokrovsku, kde se z důvodu bezpečnosti oblékáme do balistických vest, nám dělá doprovod dcera pekaře Olega, společně jedeme do nemocnice v Kurachovu. Před válkou mělo město kolem dvaceti tisíc obyvatel, dnes to bude o dost méně. Těžké odhadovat o kolik. Město leží u přehrady a vzniklo postupně z původní dělnické osady u elektrárny. Ta se zde nachází stále a pro Rusy je velkým lákadlem. Město samotné nese stopy četných zásahů. Poničené budovy úřadů, objektů, kde by mohli být vojáci nebo jejich technika, na to si člověk zvykne. Na co si zvyknout neumí je pohled na rozstřílené domy, domky, zahrádky, obchody, tržnice. Nedaří se mi představit si, co vede lidi k rozhodnutí náhodně zabíjet, ničit. Po příjezdu k nemocnici jsme varováni, ať pobyt zde omezíme na nezbytné minimum a na silnicích se pohybujeme rychle. Nešlo si nevšimnout, jak si místní berou tuto radu k srdci, provoz na příjezdových trasách je dost divoký. Vykládáme zdravotnický materiál, z něhož mají místní lékaři a sestry velikou radost. Mnoho úsměvů je nám věnováno i od lidí, kteří za doktory přicházejí. ,,Češi,” říkají někteří z nich a usmívají se nebo nám přátelsky poklepou na rameno. Jak v nemocničním skladu vidíme, pomoc se sem dostala i z jiných zemí. Moc už jí však nezbývá. Spotřeba je vysoká a málokomu se chce do oblasti jezdit. Na chodbách nemocnice stojí velké zásobníky s vodou, asi pro případ přerušení dodávek. Okna jsou zapytlovaná a zalepená, protější bytovka očividně několik lehčích zásahů schytala. Vedle nemocnice se nachází velký improvizovaný kryt, menší betonové jsou rozesety po celém městě. Kolikrát už asi sloužily pro schování lidí před ostřelováním města?
Odjíždíme ze zóny a nabíráme směr Charkov. Po kontaktu s lidmi z Gostri kartuzi, charkovskými ,,Peaky blinders” vyhlášenými likvidací ruské obrněné techniky pomocí dronů, zjišťujeme, že předání pomoci je možné udělat v Kyjevě. Ušetřili bychom tím půl dne cesty, což přijímáme s radostí. Večer se tedy setkáváme s Artemem Fysunem, který jednotku vede. Přebírá od nás za peníze dárců pořízené Mavicy s termovizí, vyšší počet FPV dronů, multifunkční nářaďové nože, které se hodí pro jejich servis, bateriové stanice, zdravotnické batohy. Artem je sympaťák a dlouze a poutavě vypráví o zkušenostech z boje. U některých místních lidí člověk vnímá vyčerpání a smutek z války, Artem však srší energií i optimismem. ,,Když orkové předloni postupovali a chtěli obklíčit a dobýt Charkov, měli obrovskou převahu, místy 16:1. A stejně ho nedobyli. Lidé je tam nechtěli. Volali mi, často staří lidé, a říkali - Arteme, kolem teď jelo to a to vozidlo, udělejte s tím něco. A díky nim jsme měli perfektní přehled, kde se Rusové nacházejí, a ničili je. Současné ruské ofenzivy u Charkova se nebojím, i když se Rusové v boji lepší. Zastavíme je znovu,” vyprávěl Artem, který dorazil i s dcerou. Společný čas je jim vzácný. Brzy se zase na pozice u Charkova vrací. Nepochybujeme, že drony a další materiál pořízené díky dárcům z Čech najdou rychlé využití. Takoví muži jako Artem jsou solí každé země. A každá je v těžkých časech potřebuje. Artem se s lidmi z Team4Ukraine zná už od roku 2014. Po dnešním setkání se vzpomíná, jak v prvních měsících války nechával u sebe dobrovolníky z Team4Ukraine přespávat. Toto přátelství má hluboké kořeny.
Kyjev se toho dne potýká s obrovskými výpadky elektřiny a opakujícími se poplachy kvůli raketovým či dronovým útokům. Důsledky toho poznáváme i my. Těšili jsme se, že si po dnech stravování na benzinkách najdeme čas na dobré jídlo. Máme smůlu. Poplachy a výpadky se opakují celou noc, kterou v Kyjevě trávíme. Večeříme tedy ze železných zásob z domova a hlavně se snažíme naspat každou minutu, která je možná.
V Čechách jsou lidé, kteří vám budou tvrdit, že třeba zrovna v Kyjevě žádná válka není. Upřímně bych jim doporučil nainstalovat si aplikaci Air allert, vybrat si třeba zrovna Kyjevskou oblast a vyzkoušet si to alespoň takhle. Bez rizika, že něco zničí jejich dům či zabije jejich blízké. Poslouchat poplachy, výbuchy a nevědět, zda raketa či dron nemíří třeba na školu, kde se v tu chvíli učí vaše díte… Už jen neustálé sirény, noční buzení musí na lidi působit tíživě. Ne několik dnů, týdnů. Již přes dva a čtvrt roku den co den… Hygienu, pohyb po hotelu provádíme s čelovkou na hlavě. Vypadá to jako nějaká zvláštní hra, ale není. Místní si ve svých domácnostech asi už zvykli, z minulých návštěv Kyjeva víme, že čelovka patří k běžným obsahům kapes. Nám stále přijde absurdní se s ní sprchovat nebo holit. A neustále mít pocit, že spadne, rozbije se a zůstaneme potmě.
Den pátý
Elektřina nejde ani ráno, telefony si tak dobijeme až v autě. Tlumočník Honza Navrátil zůstává v Kyjevě, čeká ho tam úkol, který přijde na řadu až v sobotu. Snídaně se nepodává, na hotelových chodbách je tma i ve dne. Snídáme u stánku na výjezdu ve směru na Irpiň. Ve městě si dopřáváme přestávku před dlouhou cestou domů. Odehrály se zde jedny z rozhodujících střetů s ruskými jednotkami postupujícími na Kyjev. Lidé zde zůstali, snaží se vše opravit. Stopy tvrdé bitvy jsou i tak všudypřítomné. Ploty provrtané střelbou jak cedník, zohýbané tlakovými vlnami, zničené objekty, stopy po dopadech dělostřelecké munice na chodnících. Panelák, jakých jsou i u nás tisíce, se zásahy a stopami po požáru, ve kterém se stále bydlí. Na parkovištích se pořád dají najít vraky rozstřílených aut. Jaký je asi důvod, proč je majitelé neodklidili? Napadne vás spoustu možností. Zničené městské divadlo pomalované veselými slunečnicemi, fotbalový stadion s prostřílenou tribunou a dodnes viditelným místem dopadu granátu přímo na hrací ploše, po které se zrovna prohání trénující děti. Vše je tak vzdálené tomu, jak v Čechách klidně, spokojeně žijeme. I zde se snaží o to samé, v kulisách města, které nedávné boje a utrpení stále umí připomenout. ,,Rošťák” měl možnost v dubnu 2022 místo projít s velitelem místní obrany, tak máme procházku města doplněnou jeho výkladem o tom, co se ve kterém místě dělo a co Rusy v postupu zastavilo. Bylo to i odhodlání místních obyvatel, z nichž značná část přišla po roce 2014 z Donbasu a nechtěla podruhé nechat Rusy připravit je o domov.
Nasedáme do dodávky a dáváme se na dvacetihodinovou cestu domů. Po trase nabíráme Anastasii i Davida, kteří s námi cestují i zpět. Šestý den cesty dorazíme během dopoledne do Prahy. Uklízíme dodávku. Odpočine si jen několik desítek hodin než vyrazí s jinou skupinou dobrovolníků z Team4Ukraine s další pomocí, tentokrát určenou dětem v sirotčinci či babičkám a dědečkům ve starobinci. A my, kterým výjezd končí, přesedáme do svých aut a míříme za rodinami, do svých domovů a prací s pocitem viny, že neděláme víc. Je to druh viny, o kterém spolu moc nemluvíme, ale každý z nás, co do Ukrajiny s pomocí jezdí, ho zná. Zároveň cítíme úlevu, že pomoc od lidí z České republiky, kteří s důvěrou poskytli své finanční nebo materiální dary, se opět dostala přesně do těch rukou, kam patří. To bylo cílem výjezdu a povedlo se ho splnit.
JAN MORAVA, 10. 6. 2024, Zpráva z cesty
Powered by Froala Editor
