Pokud by v Rusku došlo k pozitivním změnám vnitřní politiky, mohla by být i de-okupace Donbasu a Krymu v dlouhodobé perspektivě vyřešena diplomatickým způsobem, který by se mohl podobat odsunu vojsk Varšavské smlouvy z Československa. V ruské politice, a především v chování Putina a jeho nejbližšího okolí, jsme však čím dál tím víc začali pozorovat deviantní, iracionální a sociopatické rysy. Množství osob se sklony k násilnému a neadekvátnímu chování dosáhlo v řadách ruských bezpečnostních složek kritické hranice.
V důsledku toho bylo 24. února 2022 přijato jedno z nejhorších rozhodnutí v dějinách Ruska. Toto rozhodnutí velmi pravděpodobně povede ke změně současného režimu. Zcela jistě je toto i cíl, o který by měl usilovat celý civilizovaný svět.
Vzhledem k tomu, že nezbytným předpokladem pro úspěšnou transformaci je diskreditace ruského imperiálního nacionalismu, lze též předpokládat i geopolitické změny na celém území, které dnes zaujímá Ruská federace. Rozpadu federace by nemělo být bráněno. To je však téma jiného referátu. Vraťme se zpět k deviacím.
Deviantní chování a sociálně deprimovaná společnost
Během monitorování v tzv. Doněcké lidové republice (DLR) v druhé polovině roku 2021 jsem často komunikoval s představiteli místních bezpečnostních složek. Dlouhodobě jsme zde pozorovali jedince s deviantními sklony. To vše bylo spojeno i s nadměrným užíváním návykových látek. Několika patrolám vyhrožovali opilí ozbrojenci. V jiném případě příslušník místních militantů v civilu vyhrožoval monitorům znásilněním. Takto bylo vyhrožováno i mužům. Ukrajinští zajatci po únoru 2022 pak popisují, že podobné výhrůžky byly ruskými vězniteli realizovány. Oběti mučení často popisují, že vojáci RF někdy vypadají, jako by byli pod vlivem tvrdých drog.
Ve stejné době jsme byli svědky masivních úniků informací o poměrech v ruských vězeních. Administrativou byly cíleně vytvářeny videozáznamy s mučením a sexuálním násilím mezi vězni. Tyto záznamy byly ruskou vězeňskou službou (FSIN) předávány k dalšímu využití(1).
Násilí se stalo pro velkou část ruské společnosti běžnou formou komunikace. Kriminální a vězeňská „romantika” je popularizována v masové kultuře, a čím dál tím častěji nacházíme její odraz i v každodenním životě. Putin na tiskové konferenci počátkem února 2022 mimoděk citoval v souvislosti s Ukrajinou a Minskými dohodami sloku z písně, která popisuje znásilnění mrtvé ženy: „Ať se ti to libí nebo ne, přetrp to, moje krasavice“(2).
Tím velmi přesně popsal svůj vztah k Ukrajině a možná nechtěně prozradil i hlavní motiv své nenávisti. Jako sériový vrah, deprimovaný ze životních neúspěchů je schopen dosáhnout svého uspokojení pouze prostřednictvím násilí. Cítí se méněcenný, nemá co nabídnout, mstí se celé společnosti. Zároveň však nese plnou zodpovědnost za své chování.
Putin není psychicky nemocný. I přesto, že trpí poruchou osobnosti (s velkou pravděpodobností sociopatií), je schopen ovládat své pudy, neboť tak činil, když si byl vědom toho, že mu to přináší prospěch. Dokázal skrývat své deviace a omezit násilí, když měl pocit, že čelí silnému protivníkovi. Podle mezinárodně platných definic je tak za své jednání plně zodpovědný.
Motivy Putinova chování je třeba hledat v prostředí ve kterém vyrůstal, v hodnotách, které byly v tomto prostředí ceněny a kultivovány. Není motivován snahou o kompromis a vzájemně výhodnou spolupráci. V jeho prostředí jsou efektivními prostředky k dosažení cílů síla, lest, výhrůžky a strach. Tento závěr se nám nejednou potvrdil i při vyjednáváních s představiteli tzv. DLR. V ruské okupační správě hrají často významnou roli představitelé skupin organizovaného zločinu či jiné kriminální elementy.
Sám Putin pochází z podobného prostředí. Velmi důležitou roli ve formování jeho osobnosti a sociálních kontaktů hrál jeho trenér Leonid Ionovič Usvjacov přezdívaný Lenja Sportsmen (3), autorita v kriminálním prostředí. Usvjacov strávil 20 let ve vězení a v roce 1994 byl zavražděn (4).
Jako nepříliš úspěšný mladík, vyrůstající v chudobě a násilí, hledal Putin možnost rozhodovat o osudech jiných. To byla jeho hlavní motivace při vstupu do KGB. Putinova životní zkušenost se tak zásadně liší od zkušeností politiků na Západě. Civilizovaný občan Evropy či USA považuje takové chování za nepřípustné. Vysoce postavení politici, kteří pocházejí často z bohatých, dobře situovaných rodin a jsou to absolventi elitních škol, pak nedokážou pochopit pravou motivaci Putinova chování. Nedokážou číst v myslích deviantních násilníků. Tyto zkušenosti je třeba sbírat v drsné škole života, na ulicích ruských měst.
Putinův psychologický profil je výsledkem deviantních procesů, které degenerují celou ruskou společnost, zasahují všechny ruské regiony a společenské třídy a tyto procesy se nevyhýbají ani ruské armádě. Mládež v ruských regionech je zasažena nejen nepředstavitelnou chudobou, ale mnoho dětí je již od mládí zneužíváno. Moji kolegové, zabývající se kriminologií z Burjatska, upozorňují na katastrofální stav v této oblasti již od roku 2009. Míra násilí, se kterou se setkáváme v sociálně vyloučených regionech Ruska, které však zaujímají většinu jeho území, je až neuvěřitelná. Případy, které mi kolegové popisovali připomínají hororové filmy, spíše než běžnou policejní praxi.
Kroky ruského vedení při invazi z roku 2022 tak dobře předpověděli moji přátelé z Krymu a Doněcku. Ti důvěrně znali úroveň cynismu a násilí, zatímco politici věřili v racionální a obecně prospěšná rozhodnutí.
Kultivace kriminálního a násilného jednání
V Rusku jsou dlouhodobě kultivovány celé kriminální subkultury a pro některé sociální skupiny je právě zločin vnímán jako jediná cesta k úspěchu. Násilí se stalo běžnou formou komunikace. Velmi jednoznačně se tento přístup projevuje např. v mládežnickém hnutí AUE (Arrestantskiy uklad edin/Arrestantskoe urkaganskoe edinstvo), což je ideologie mládežnických gangů. Do češtiny to může být přeloženo jako Společný úděl trestanců nebo Osud trestanců je společný. Děti vyrůstající v této subkultuře a sociálně deprimovaném prostředí, jsou často obětmi, které se později, již jako teenageři, stávají pachateli. Koloběh násilí tak pokračuje napříč generacemi.
Dalším způsobem, jak ruská společnost působí na mládež, je prostřednictvím politicko-militaristických organizací Mládežnické demokratické antifašistické hnutí „Naši“ nebo Všeruské vojensko-vlastenecké společenské hnutí Junarmija, které mají znaky polovojenských mládežnických organizací totalitních režimů nacistického Německa či SSSR. Tato hnutí byla zakládána i na okupovaných územích, v Doněcku byli kupříkladu často vidět právě členové Junarmii (5).
Obrovskou základnou pro zločinecké struktury či státní mládežnické polovojenské organizace a ruskou armádu jsou právě vyloučené oblasti Ruska. Jedná se o rozsáhlá území periferie Ruské federace, zejména jeho neevropské části jako Burjatsko, Tuva a další.
Lidé z těchto oblastí žijí často pod hranicí chudoby a jsou masově ovlivňování kremelskou propagandou. Mnozí věří v nadřazenost Ruska a oprávněnost ruského imperialismu, jiní v ohrožení Ruska ze strany NATO. Většina však bojuje za peníze a za možnost rabovat. Věří, že jen tak mohou rychle získat to, co by bez zločinu nikdy nezískali. Pokud v EU nebo v ČR hovoříme o sociálně vyloučených lokalitách, tak v RF pozorujeme celé takové oblasti, města, třídy. Tyto sociální třídy jsou dlouhodobě a systematicky zadlužovány prostřednictvím nevýhodných půjček. Řada z nich je tak prakticky v postavení otroků či nevolníků a služba v armádě nabízí vyřešení těchto problémů, a dokonce společenskou prestiž.
Z těchto deprivovaných tříd a oblastí se rekrutují členové do skupin organizovaného zločinu nebo do soukromých vojenských společností, tyto pak pod kontrolou (kryšou) ruských bezpečnostních nebo armádních složek prosazují zájmy hlavních aktérů: mocenský boj a zisk. Nejpozději od roku 2013 však zaznamenáváme, že se tyto struktury zapojují do operací, které jsou z finančního hlediska ztrátové a ruské vedení je využívá i v ideologicky motivovaném násilí, v hybridní válce a dnes v již zcela otevřené válce proti Ukrajině i celému svobodnému světu.
Tento posun je způsoben další degenerací ruské politické třídy. Nejde již jen o vliv a zisk, ale o výbojnou agresivní válku, kterou provází elementární nedostatek pravidel, zbytečná krutost a použití síly za všech okolností, jako jediného efektivního a legitimního nástroje k prosazení vlastních zájmů.
Počty osob, které formovalo výše popsané deviantní prostředí, jsou velmi vysoké a není výjimkou, že i v ruské armádě dosahují velitelských pozic. Současná situace tedy není výsledek špatné sociální politiky. Naopak. Jde o cílenou snahu rozvíjet deviantní a kriminální subkultury, které pak mohou být využity pří prosazení mocenských, politických a vojenských cílů.
Tyto skupiny deviantů a násilníků jsou integrální součástí celé ruské taktiky i strategie, která je postavena na vysokých počtech útočících vojáků, vysokých ztrátách a na násilí na civilistech. A nejde jen o násilí na okupovaných územích, ale i o dělostřelecké a letecké údery na civilní objekty včetně školek a nemocnic. Násilnou subkulturou jsou prostoupeny i elitní složky vojsk, včetně těch vysoce kvalifikovaných – pilotů.
Toto násilí má jen jeden cíl: zlomit ukrajinskou společnost, která bude poté požadovat mír za jakoukoliv cenu. Toto je však zcela mylný předpoklad. Každý takový útok vyvolává jen další nenávist a odhodlanost k boji, a to často i v těch regionech a společenstvích, která byla ještě před únorem roku 2022 neutrálně či pro-rusky orientovaná.
Současný ruský fašismus – rašizmus a perspektivy ukončení války
Podle kriminologa a zakladatele Sankt-Petěrburgského centra deviantologie profesora Jakova Gilinského, se kterým jsem situaci několikrát konzultoval, a to i dávno před válkou, byly právě výše popsané skupiny „rezervou vrchního velení“ v boji proti “oranžovým revolucím“, které Rusko ohrožují. A ruský režim je ohrožen jakýmkoliv projevem svobody, protože v současné době jde již o režim fašistický, tj. založený na vůdcovském principu, imperialismu, militarismu, kultu síly a dominance, na což již Gilinský řadu let upozorňuje (6). Vše v Rusku se podřizuje velmocenským zájmům, které jsou velkou částí společnosti chápány jako národní zájem, který je nadřazen jednotlivci. Ruský fašistický režim sám sebe vnímá jako oběť, což je projevem komplexů méněcennosti jeho hlavních představitelů. Vnímaná pozice oběti pak ospravedlňuje jakýkoli postup proti nepřátelům a odmítá jakýkoliv náznak západního liberalismu. Cizinci jsou pak v Rusku vnímáni s podezřením a označováni za agenty cizích mocností.
V únoru roku 2022 se Putin domníval, že pád Ukrajiny bude otázkou několika málo dní a obyvatelé budou ruské síly vítat. K takovému závěru však mohl dospět pouze člověk odříznutý od reálného světa. Každému, kdo se alespoň jednou prošel po ukrajinských městech a vesnicích, muselo být jasné, že Ukrajinci nebudou ruskou armádu vítat, ale že se posledních několik let připravují právě na její možný útok. Přemrštěná sebedůvěra je též jednou z charakteristik fašistických vůdců. Ruští vojáci, kteří se na útoku podíleli, byli přesvědčeni, že přicházejí prakticky na přátelská území a po zlomení odporu několika militantních radikálů je místní obyvatelstvo bude hostit. O tom byli též přesvědčováni svými veliteli. Brzy se přesvědčili o opaku. Do obrany země se zapojily statisíce lidí, včetně starců a žen. I děti pomáhaly při vytváření obranných stanovišť, která byla vybudována ve všech obcích. Lidé často používali svá vlastní auta a vybavení, lovecké a sportovní pušky apod.
Vojákům ruské armády po několika dnech došlo, že původní představa byla zcela chybná. Jejich reakcí na frustraci z neúspěchu bylo násilí na civilistech. Tomu se Rusové v prvních dnech útoku vyhýbali. Nyní však změnili taktiku a začali se mstít. Svědectví potvrzují mučení a zastrašování civilního obyvatelstva a cílené vojenské útoky na civilní infrastrukturu. Také toto chování je výsledkem komplexů méněcennosti a kultivované deviace.
Ruská armáda byla ponížena v zemi, která je v Rusku tradičně popisována jako neúspěšná, směšná a slabá. Armáda Ukrajiny se postavila na odpor a v hned v první fázi války dosáhla značných úspěchů. Ruští vojáci, kteří byli běžně ponižováni v životě, a dále ponižováni v ruské armádě plné šikany a rozkrádáni, byli poníženi opět, tentokráte Ukrajinci, kteří je podle slov jejich velitelů měli vítat jako osvoboditele. Další šok byl rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou. Rusové najednou přišli do země, která byla na mnoha místech bohatší a vyspělejší než zaostalé regiony Ruska. Z výpovědí svědků víme, že Rusové považovali za blahobyt chléb s Nutellou k snídani, neznali rychlovarnou konvici, neuměli zacházet s plynovým sporákem a plazmovou televizi považovali za obraz. Pro některé byla elektřina v domech novinkou. Tito vojáci pak nad příslušníky národa, jehož armáda je ponížila, získali na okupovaných územích absolutní moc. Takovou moc, jakou v životě nikdy neměli. Výsledkem pak bylo brutální násilí. Ačkoliv se v ruské armádě dle výpovědí svědků našli vojáci, kteří se zbytečnému násilí vyhýbali, či dokonce civilistům pomáhali, na celkovém obraze to mnoho nemění.
Sériový vrah bude vraždit, dokud nebude zatčen. Ruský fašistický režim nelze zastavit jinak než jeho porážkou a vytlačením okupačních sil z celého území Ukrajiny. Tento nekompromisní postoj vůči Rusku velmi často chápou jen ti, kteří byli sami jeho obětí. Je však lepší poučit se z osudu ostatních a vyhnout se tak represím a mučení, která s každou ruskou okupací přijdou. Ruský útok na Ukrajinu je bezprostředním ohrožením EU a pomocí Ukrajině pomáháme především sobě. Ti politici, kteří volají po kompromisech s Ruskem, by si měli uvědomit, že schvalují nejen okupaci území, ale i to, že několik milionů lidí, kteří se na těchto územích nachází, bude odsouzeno k dlouhodobému utrpení. Svědectví o tom, jak se Rusové chovají na dobytých územích jsou jednoznačná a potvrzují naši předchozí historickou zkušenost. Deportace, znásilňování, filtrační tábory. To potvrzují i uprchlíci, se kterými jsem hovořil v Česku. Mám od nich k dispozici zcela konkrétní informace a často i fotografie.
Kompromis s agresorem přinese jako vždy porážku a hanbu. Ruský režim opakovaně potvrdil, že kompromisy chápe vždy jako projev slabosti a to jej povzbuzuje k další agresi. Toto je jedna z mála věcí, na které se ve vztahu k Rusku můžeme s určitostí spolehnout. Degenerace ruského režimu i Putinova psychologického profilu gradují. V roce 2014 nebyl Putin na otevřenou válku psychologicky připraven a tehdy byla šance na úspěch nesrovnatelně větší. V roce 2022 byl Putin připraven vydat rozkaz k otevřené konvenční válce. V další fázi může být připraven k nekonvenčnímu jadernému útoku. Proto ho musíme zastavit teď.
Deprimovaná společenství, lokality a násilné, deviantní subkultury by měly být i po porážce Ruska monitorovány a jejich transformace by měla být jedním z cílů mezinárodního společenství.
Petr Pojman je kriminolog, bývalý monitor OBSE, zakladatel a předseda organizace Team4Ukraine.
Článek vznikl v rámci projektu Mapping the Russian aggression against Ukraine, který byl realizován za podpory International Visegrad Fund
Powered by Froala Editor
