Již ve starém Římě platilo, že nejlepší způsob jak porazit spojené protivníky je rozeštvat je natolik, aby se v horším případě opustili, v lepším rovnou mezi sebou napadli. A od této praxe se za posledních více než dva tisíce let nikdy neopustilo.
V současné době sledujeme velký nárůst narativů, které směřují k rozpadu jak EU, tak NATO. Politici jako Orbán nebo Fico zcela veřejně zpochybňují obě tyto struktury a další, jako například europoslanci (ach, jaká ironie) Turek nebo Konečná, dokonce mluví o jejich urychleném opuštění. Jako nejčastější důvody jsou uvedeny údajná nesvoboda, ztráta suverenity, finanční nevýhodnost a korupce. Je zcela viditelné, že tohle není přirozená kritika jistě komplikované politiky velmi rozsáhlých organizací, které, z principu věci, dělají nemálo cyb. Za tímto hnutím je propaganda, přesněji hned několik propagandistických cílů.
Ten nejmenší je osobní zisk těch, kteří tyto narativy šíří. Ono totiž vždy platilo, že je lepší být velkou rybou v malém rybníčku než malou rybou v tom velkém. Ten větší je rozpad systému, který je produktivnější než samotný součet z jednotlivých států.Konečně ten nejzásadnější je oslabení obranyschopnosti každé jednotlivé země.
Generál Gerasimov již před více než dekádou napsal ve své knize o hybridní válce několik postřehů, které se dnes stávají až proroctvím. Postuloval, že díky ničivosti současných zbraňových systémů už neplatí stovky let stará poučka o minimální přesile útočníka tři ku jedné, ale domníval se, že příslovečný chleba se začal lámat až u poměru sedm ku jedné. Stejně tak prosazoval myšlenku, že je mnohem výhodnější bojovat proti armádě, která na bitevní pole ani nenastoupí, protože ji vlastní politici, tedy potažmo přímo jejich voliči, občané, na to pole ani nepustí.
To první se teď ukazuje na Ukrajině, i přes nespornou mohutnost ruské armády, nedokáže porazit, opět nesporně, mnohem menší ukrajinskou. Z teoretické roty po útoku na ukrajinské pozice tak zůstanou dvě bojová družstva, což ale v rámci ruské, poněkud cynické, doktríny není totální ztráta, protože jim stačí tyto přeživší povýšit a ztráty nahradit minimálně vycvičenými nováčky. Což je sice levné, ale také dlouhodobě neudržitelné řešení. Ukrajinská armáda za cenu velkých obětí stále vzdoruje natolik, že nějaké překvapivé vítězství je v nejhorším případě v nedohlednu, v nejlepším naprosto iluzorní. Přesto umožňuje malé postupy, které je v rámci propagandy lze povyšovat do úspěchů zásadních.
To druhé teď přechází v platnost po celé Evropě, a především té Východní. Rusko se poučilo z přípravy na konflikt na Ukrajině, kdy její rozvědka byla přespříliš optimistická, co se sympatií vůči Rusku týče. Takže blesková válka, kdy by celé území padlo do rukou útočících armád, protože sympatizanti na klíčových pozicích by účinně zablokovali činnost vlastní armády, se zdařilo prakticky pouze, a to i tam částečně, v Chersonské oblasti. Proto musí, a už nastupuje, jiná forma války. Propagandistická.
Tento boj je opět rozdělen na dva směry útoku. Na EU a na NATO. Evropská Unie, a že má své chyby a slabiny, má i jednu velkou výhodu. Společný trh. Tato sdílená ekonomika umožňuje růst, který samostatné země nikdy nemohou dosáhnout. Viz situace Velké Británie po BREXITu, kdy snad není obor, který by nepocítil nevýhody samostatného, leč na okolí závislého, trhu. Tím pádem i koordinace jakékoliv výroby, včetně vojenské, je násobně jednodušší než v případě bilaterálních a multilaterálních smluv. Lapidárně řečeno, jedna schůzka ministrů sedmadvacítky je okamžité řešení, tedy v rámci toho, jak může být politické řešení okamžité. Stejně tak zásadní jako sdílení trhu je i sdílení prostoru, Schengen umožňuje nejen jednodušší cestování napříč zeměmi, ale také jednodušší sdílení a porovnávání životních úrovní, porovnání ideí, vlád, kvality života. V takovém velkém společenství je velmi těžké vytvořit dojem, že je špatně, všeobecně špatně. Takže je potřeba, z hlediska cíle propagandy, společnost atomizovat. V případě NATO je situace poněkud rozdílná, přestože se ukázalo, že NATO není natolik silné, agresivní a akceschopné, jak se jej snaží ruská propaganda vykreslovat, ani po třech a půl letech není schopno dostatečně zásobit jedinou bojující zemi, z pragmatického hlediska je jednodušší bojovat s každou jednotlivou armádou zvlášť než se obávat, že vítězné tažení se kdykoliv může zvrtnout, když na bitevní pole dorazí další a další armády spojenců napadeného. Zde je možno si všimnout, že narativ ohledně NATO je poněkud schizofrenní, na jednu stranu se akcentuje ona neschopnost pomoci Ukrajině, na druhé se neustále recykluje prohlášení Putina na téma agresivního rozšiřování aliance směrem na východ, které mělo Rusko ohrožovat.
Způsob propagandistického boje není odlišný od způsobu boje fyzických vojenských jednotek. Nasadí se jak záškodnické jednotky, tak širokospektrální dělostřelectvo. Začne se upozorňováním na zjevné a známé chyby protivníka, dokonce to může vypadat jako oprávněná a chtěná kritika, ale po ní nastoupí taktika "výjimky jsou pravidlo", čímž se v očích těch, na které propaganda cílí, stává objekt zájmu natolik toxickým, že už sami, aktivně, vyhledávají jen a pouze ony negativní stránky a nakonec už ani jakékoliv pozitiva odmítají byť jen vnímat. Oblíbeným prvkem je "oni vám lžou", kdy jakákoliv událost, která není okamžitě objasněna, a že to je prakticky nemožné, se stává předmětem spekulace. A ty se omílají natolik dokola, až se vytvoří tzv. echo chamber, kdy všichni zůčastnění opakují totéž, bez ohledu na to, jestli to kdy byla pravda, je pravda, nebo už se situace dávno změnila. To vidíme jak v případě EU, tak v případě NATO. Útok na "zelenou Evropu" je naprostý evergreen, pun intended, přestože ekologické aktivity v rámci EU poklesly na své historické minimum. Na korupci v jejím prostředí, přestože právě nejvíc korupce se nachází v zemích, které propagandě podléhají nejvíce. Stejně tak obviňování NATO z "expanze na Východ", přestože poslední vlna před válkou, byla v 2020 Severní Makedonie (před ní 2017 Černá Hora a 2009 Chorvatsko a Albánie), tedy zjevně jihoevropské státy, které s Ruskem neměly příliš společného ani předtím a velikostně příliš NATO nepomohly. Hojně jsou používány tzv. triggers, tedy slovní spojení, která sice za sebou nemají žádný reálný význam, nejsou ničím podepřena, přesto se díky propagandě stávají něčím, co v lidech budí často velmi silné emoce. U nás je to třeba "Fialova drahota", nebo "banderovská Ukrajina". Nikdo z těch, kteří tyto výrazy používají nedokáže jakkoliv vyjádřit jakou chudobu má na mysli, nebo kdo to vlastně byl ten Bandera. Vynikající "municí" je údajná evropská "nesvoboda". Ať už slova, kdy sice nikdo nebyl reálně za lhaní (které se pod svobodu slova také schovává) odsouzen, ale i zostuzování je propagandou sázeno na roveň bestiálnímu jednání komunistů v padesátých letech. Nebo tím, že EU "věčně něco omezuje a reguluje". Tento trigger je obzvláště úsměvný, když jej jeho uživatel zcela beztrestně užije na neregulované komunikační platformě. Navíc v zemi, která je ve svobodě slova stále v první desítce na světě. Proti NATO pak je hojně používán pseudo-argument o drahém zbrojení. Zbraně jsou obecně považovány za "zlo", takže jakékoliv zbrojení je propagandou automaticky považováno za hříšné plýtvání penězi. U tohoto argumentu je krásně vidět nekonzistentnost propagandy, protože proti zbrojení v ruské federaci se hlasy těch, kteří se již nechali strhnout propagandou, neozývají.
Bohužel těch, kteří se propagandou nechávají strhnout, je čím dál více, propaganda tak vytváří negativní podhoubí napříč společností a toto podhoubí již nese své ovoce. Pro příklad, Slovensko, kde je propaganda silnější než u nás, by při napadení šlo bránit už jen polovina jeho obyvatel, v Rumunsku tři čtvrtiny, u nás až osmdesát procent a v Polsku, kde je propagandy nejméně, téměř pětaosmdesát procent všech respondentů. S postupujícím časem se toto číslo ale celkově snižuje. Otázkou pak je, kdy se z něj stane pod-kritické množství, dostatečně silné, aby dokázalo místní vládu donutit provést kroky, které by, často nevratně, poškodily obranyschopnost té dané země. A nejde jen o viditelné, velké, kroky, jde i o menší, o to zákeřnější krůčky. Předávání citlivých dokumentů, hlasování v prospěch či neprospěch určitých organizací, firem a zájmů, neochota pomáhat ostatním zemím. To už ostatně u Slovenska nebo Maďarska vidíme již dnes. Pokud u nás volby vyhraje populistická část politické scény, ANO, Stačilo, SPD, nebo jejich další různé kombinace, pak se zařadíme na roveň těchto dvou států a kromě ekonomického úpadku se začne tlačit na snížení pomoci Ukrajině a také na snížení vlastních zbrojních ambicí.
Nejhorší možný scénář je ten, že díky ne-pomoci těch, kteří se propagandou nechali přesvědčit, Ukrajina nevydrží dlouhodobý tlak a nakonec padne. Druhou nejhorší variantou je, že v rámci tzv. "mírových rozhovorů" bude Ukrajina tlačena do smluv, které by znamenaly de facto ztrátu území či suverenity. Obě tyto, a mnohé další, by byly důsledkem toho, že v Evropě nikdo relevantní nepochopil, že propaganda, jak ji šíří Rusko, je zbraň ve válce. Ve válce, kde neumírají lidé, jen se jim bortí páteř. Pokud dovolíme, a zatím je situace ne zrovna optimistická, této propagandě hlouběji penetrovat naši společnost, bude to nejen Rusko, kdo zvítězí. Ale i každý další, kdo bude chtít oslabit demokracii. Bude stačit dlouho lhát a počkat si. Lidé se rozdělí sami a rozděleným lidem se vládne nejlépe.
Michael Longsword, 24. 6. 2025, ANALÝZA
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.
Powered by Froala Editor
