Existuje národní povaha? Charakter národa? Nebo jsme formováni přírodou, okolím? Již v 18. století se nad těmito otázkami zamýšlel David Hume ve svém eseji O národních povahách (Essay XXI, Of National Characters). Jeho text nám může posloužit jako zajímavý vhled do oboru bádání, který je dnes na hranici možného. Studovat dnes na Západě vědecky povahu, charakter různých národů není příliš populární, a pokud je něco takového vůbec bráno v úvahu, tak to bývá připisováno vnějším vlivům.
Hume vliv přírody a počasí na národní povahu nevylučuje, naopak, je to jeden ze dvou vlivů, které národní povahu utvářejí. Ten druhý bychom dnes nazvali kulturní. Později ale dochází k závěru, že přírodní podmínky nejsou naprosto určující a že kultura je silnější než tyto vlivy.
Hume tvrdí, že vláda a způsob vládnutí určuje povahu národa: vláda, která je utlačitelská, nedovoluje rozvoj. Silná a do všech oblastí zasahující vláda způsobuje homogenní národní povahu. Tedy že vláda tendující k autoritářství je neslučitelná s individualismem, jehož rozvoj neumožňuje. O Rusech se vyjadřuje nesmlouvavě a vlastně stále platně: „Žádný národ nebyl žárlivější (závistivější) než Moskvané, než jejich kontakty s Evropou jejich způsoby trochu pozměnily.“ Skutečně, i v současném Rusku nalézáme ve vztahu k Západu podivnou směs nenávisti, obdivu a napodobování. Výsledkem tohoto rozporuplného vztahu k Západu je romantizace násilí namísto jeho problematizace, normalizace lži namísto její tabuizace a oslava očistné kvality utrpení namísto jeho eliminace. Chudoba, zaostalost a poddanská mentalita jsou tak výsledkem despotické tradice kultury vládnutí panující v Rusku po staletí. Úpadek a beznaděj jsou opěvovány v ruské literatuře a umění. Zatímco na Západě je popis chudoby a utrpení výraz společenské kritiky stávajících poměrů, v Rusku vyjadřuje zvrácené okouzlení utrpením a bídou a nepřímo inspiruje vnitřní – intraruský – kolonialismus třídní.
Zamýšlíme-li se nad národní povahou, nemůže nám uniknout tendence vidět národ jako osobu, člověka. Setkáváme se s otázkou, jestli lze chápat, alespoň obrazně, národ jako individuum, homogenní organismus? Nejen v kontextu národní povahy, ale i ve snaze pochopit mezinárodní dění se často setkáváme s personifikací národů. V souvislosti s ruským vpádem na Ukrajinu je to zvláště patrné. Hovoříme tak třeba o potyčce v baru, kdy silný hulvát pro nic za nic napadne slabšího hosta. Nebo o snaze ukradnout či vyloupit něčí dům. Ačkoli jsou filosofové, kteří podobná zjednodušení nemají v lásce, existuje celá novodobá tradice zosobňování národů tím, že v mezinárodním právu navazují na římskou tradici ius gentium, tedy jako na přírodní právo v mezinárodním kontextu. A právě na antickou kulturu bohyň patronek a ochranitelek navazuje obecná personifikační tradice, kterou rozeznáváme v karikaturách typických obyvatel či mateřských figurách z dob národních hnutí.
Nejenže je možné národy, které jsou nositeli určitých charakteristik, vnímat zjednodušeně jako bytosti, ale můžeme dokonce vidět politická společenství, tedy moderní (či národní) státy jako sebereprezentace svých občanů či dokonce vyššího kosmického řádu, jak píše ve svých esejích Eric Voegelin. Každá společnost je tedy obrazem svých obyvatel.
Nejeden novinář se táže v souvislosti s Putinovým režimem a ruskou válkou proti Ukrajině, kdeže je ruská občanská společnost? Kde jsou odpůrci války? Tyto otázky však jsou jen sebeprojekcí Západu na Rusko, které je v mnoha ohledech jeho opakem. Jak již psal David Hume, despotická vláda vytváří homogenní a tím poddanskou společnost. Je to pouze náš latentní neokolonialismus, naše očekávání, že všichni jsou stejní jako my a že všichni chtějí stejné věci jako my. Jistě, univerzalismus křesťanský je naším dědictvím, každý člověk je obrazem božím. Tento axiom je vyjádřen v tom, jak jednáme a zacházíme s jednotlivými lidmi. Ctnostnými i zločinci. Avšak univerzalismus osvícenský, racionalistický a marxistický má svoje velké limity. Neprojektujme si sebe do jiných kultur. Zvláště ne do těch, které jsou s námi hodnotově nekompatibilní. V ruském světě, v Eurasii není žádné místo pro občanskou společnost a občanskou angažovanost. Byl to náš velký omyl si myslet, že obchod je obecně vnímaný jako výhodnější než válka, jak psal již před více než sto lety Norman Angell v knize Velká iluze nebo jak si myslela soudobá německá politická reprezentace, že obchodem zařídí politickou a společenskou změnu. Není Wandel durch Handel jen západní elitářství a kolonialismus v neoliberálním převleku?
Západ však nepřistupuje k Rusku jen koloniálně ve snaze jej civilizovat. Dovolím si zde krátce reagovat na skvělý esej Davida Svobody Proč Západ nepřestal milovat Rusko, přestože soucítí s Ukrajinou. Západ, ačkoli Ruskem ohrožován, má strach z jeho rozpadu (stejně jako před více než třiceti lety v případě SSSR), což lze vidět buď jako naši slabost a nedůvěru v sebe sama, protože si nevěříme, že budeme moci zvládnout svět bez Ruska. Nebo právě jako koloniální způsob jednání, kdy budeme zvenčí modelovat a přetvářet státy a národy. Nevidíme v čase své slabosti v Rusku něco, co v něm není? Neopakujeme dokonce jeho vlastní lživý narativ? Nevidíme v Rusech ty vznešené divochy, čisté, ač prosté? Není to tak, že když o sobě pochybujeme, začneme se zhlížet v ruské čistotě, čistotě ducha, pracovitosti, osvobozující prostoty a dalších lžích, které si o sobě Rusové vyprávějí? Je čas se oprostit od okouzlení Ruskem a od snahy jej přetvořit. Nejenže je to hloupá a naivní snaha, ale má velmi vysokou cenu. Je jí osud středoevropských národů a Ukrajiny, které jako by v těchto projektech neměly místo. Je dnes vůbec možné si myslet, že Rusko je garantem stability? Neopakujeme ve své slabosti a pochybnostech jen ruské lživé narativy? Nebyla by katarze z rozpadu Ruska skvělou příležitostí pro nás i pro Rusy? Mohli bychom se zamyslet nad nefunkčností imperiální koloniální politiky. Naší i ruské.
Americký prezident Wilson přišel po první světové válce s doktrínou národního sebeurčení. Prezident Roosevelt prohlásil, že Spojené státy musejí být zbrojnicí demokracie a prezident Reagan řekl, že národní suverenita USA a jeho spojenců není na prodej. Nebojme se rozpadu Ruska a umožněme Ukrajincům žít v suverénním státě, v uznaných hranicích, v bezpečí, demokracii a prosperitě.
Na začátku tohoto eseje jsem zmínil vnímání národů jako osob. Jeden ze zakladatelů mezinárodního práva Emmer de Vattel před téměř třemi sty lety napsal: „Jeden si nemůže stěžovat, když je s ním jednáno tak, jak on sám jedná s druhými.“ K Rusku je třeba přistupovat jako k rovnocennému partnerovi. Nesnažit se ho převychovat, dovzdělat či civilizovat. Ne obchodem ani ničím jiným. Totiž pouze rovnocenný přístup nám umožní vidět ruské chování tou správnou perspektivou a adekvátně reagovat. Nesmíme již promíjet fašistickému státu jeho zločiny s tím, že oni jsou takoví jiní, trošku zaostalí a trošku asijští. Či naopak si protivníka idealizovat jako nositele čistoty, kterou my samy domněle postrádáme.
Oproštění se od západního neokoloniálního přístupu musí být prvním krokem ke skutečné „normalizaci“ vztahů s Ruskem.
Tomáš Kraus je členem Team4Ukraine a politolog, studoval v Izraeli a USA. Pracuje v ochraně měkkých cílů proti terorismu a útokům z nenávisti.
Powered by Froala Editor
