Toto je otevřený dopis amerického veterána Jackieho, který sloužil u elitní Třetí útočné brigády ukrajinské armády. Tato jednotka byla nasazena ke krytí ústupu ukrajinských vojsk z Avdijivky. Město Avdijivka padlo v době, kdy ukrajinská armáda musí čelit nedostatku munice a za výbuchů padajících ruských klouzavých pum. Varuje před tím, že ukončení americké pomoci posílí ruskou diktaturu a zároveň podkopává ukrajinskou snahu o dosažení svobody a prosperity.
Jsem americký vojenský veterán s přezdívkou Jackie. Píši vám z donbaské oblasti na Ukrajině. Pocházím z Orange County v Kalifornii. V amerických ozbrojených silách jsem sloužil osm let. Místo výkonu mé služby bylo v Coloradu, Jižní Koreji, Iráku, Afghánistánu a Kuvajtu. Jako specialista výcviku jsem také pracoval ve Středisku speciálních operací JFK v Severní Karolíně, kde jsme cvičili budoucí příslušníky našich speciálních sil.
Jako voják amerických ozbrojených sil jsem vždy myslel na naši národní bezpečnost a zájmy naší vlasti ve světě. Nyní pracuji jako instruktor útočných technik ve Třetí útočné brigádě. Jedná se o elitní vojenský útvar ukrajinské armády.
Včera (originál textu byl napsán 18. února 2024 - pozn. editora) jsme přijeli zachránit ukrajinské vojáky, kteří čelili v Avdijivce ruskému tlaku. Naši bojovníci rychle zničili dvě ruské brigády a drželi evakuační koridor. Naši vojáci bojovali jako skuteční profesionálové a nenechali se zneklidnit hustou ruskou palbou, pod kterou se dostali.
Jedna z věcí, kterou učím své žáky, je provádění operací k tvarování bojiště (shaping operation), tedy nezbytné kroky, při nichž používáte dělostřelectvo, letectvo (v našem případě drony), prostředky REB (radioelektronického boje) k přípravě bojiště pro úspěšné zaujmutí a udržení pozic pěchotou.
Mí žáci tyto postupy intenzivně nacvičují a během skutečných bojů často používají.
Ukrajinští vojáci jsou vysoce motivovaní k tomu, aby bojovali efektivně a neměli díky tomu tak vysoké ztráty, jako když bojovali podle sovětských příruček. Naše brigáda v tomto vede a používá postupy tvarování bojiště na každé úrovni počínaje družstvem. Plánujeme, provádíme průzkum a podpůrné úkoly pro dosažení cíle. Na závěr proběhne pravidelný debriefing pro odhalení chyb a slabých míst a pro poučení do budoucna.
V boji jsme sebevědomí a neústupní díky tomu, že si dokážeme přiznat úspěchy, ale i selhání a chyby a dovedeme se z nich poučit.
Na bojišti v Avdijivce jsme mohli naplno pocítit výsledky tohoto amerického přístupu.
Přivykli jsme boji s menší palebnou dělostřeleckou podporou. Vyvinuli jsme chytré postupy používání přesné protibaterijní palby. Naši dělostřelci pracují s americkou technikou. Práce na rozbití druhé nejsilnější armády světa jim jde efektivně a účelně. Jejich přesná palba kryje naše vojáky, kteří ničí nepřátelské zásobovací linie.
Tento týden jsme přestali dostávat munici. Naše ostří se nemůže zaseknout do nepřítele.
Uvykli jsme boji s přesilou. Chytře jsme se naučili přizpůsobit bojišti, pracovat na samé hranici lidských možností. Ale neumíme konat zázraky.
Předvedli jsme v této válce už celou řadu zázraků a mnohé další ještě předvedeme, ale spoléhání se na zázrak není strategií pro vítězství ve válce.
Zablokování americké pomoci, jež vzešlo z hlasování v americkém kongresu mě extrémně naštvalo. Co více, budu se muset rozloučit s mnohými ze svých žáků. Tito vojáci, tito muži, tyto ženy jsou neskuteční. To, co u amerického vojáka trvá týdny, zvládají Ukrajinci během hodin. Jejich standardy a vlastní očekávání od sebe samých jsou vysoké. Týmové úkoly zpravidla dokončí správně již na první pokus.
Vždy, když selžou při plnění nějakého úkolu, jej opakují tak dlouho, dokud jej nevykonají správně. Nestalo se mi, že bych je musel žádat o to, aby zůstali déle na výcviku, nebo znovu opakovali nějaký postup. Všichni stěží spí, ale nestěžují si. Mnozí mají doma své rodiny. Všichni ví, že bojují za budoucnost a bezpečí sebe a svých blízkých.
Opět, jsem extrémně rozčarován rozhodnutím kongresu, které prošlo s minimálním rozdílem hlasů, a které zablokovalo pomoc Ukrajině.
Říkali, že potřebují kdesi cosi: bezpečnost na hranicích USA, zdravotní péči, nebo cokoliv vás napadne, ale mi je jasné, že to bylo jen o Ukrajině. Pořádnou ostrahu hranic a zdravotní péči jsme neměli ani v roce 2010, nebo v roce 2000, 1990, 1980, 1970, nebo 1960. Ani v roce 1950.
Rozhodnutí nás, Američanů, finančně podporovat něco, co údajně chceme, nemá nic co do činění se zablokováním pomoci Ukrajině.
Problémy v USA, na které se ta těsná menšina odvolává, nemají nic společného s dnešní Ukrajinou, ale trvají již od založení našeho státu v 18. století. Jsem toho názoru, že Francie mohla obdobně najít mnoho výmluv pro neposkytnutí pomoci americkým kolonistům v jejich boji proti nadvládě britského impéria v roce 1776. Pomoc ze zahraničí a zbraně umožnily Americkému kongresu, aby dnes existoval a fungoval. Je naším úkolem zachovat světlo svobody pro jiné.
Nynější mluvčí sněmovny Mike Johnson chce toto světlo zhasnout. My ale bojujeme tvrdě i nadále. Přes všechna příkoří a překážky. Vše, oč vás žádáme, je jen pomoc na dálku, pomoc, která pomůže i USA.
Nemusíte sem chodit. Tady umírají Ukrajinci. A ne následkem nějaké nehody nebo neschopnosti. Jsou oddáni tomu, osvobodit se od dědictví Sovětského svazu a ruského útlaku. Prolijí moře krve pro to, aby se mohli připojit k táboru svobodných a demokratických států světa.
Největším dárcem jsou obyčejní Ukrajinci, kteří v průměru vydělávají cca 5.000 USD za rok. Ukrajinští vojáci si většinu svého vybavení kupuji za své. Ukrajinské hospodářství bylo slabé již před invazí a dodnes nejsou dostatečné prostředky pro úspěšné vedení války a vybavení každého vojáka.
Ukrajinci dělají a dávají vše pro to a nepřestanou. Bojují za svou budoucnost. Oni se jí nevzdají. Nepoddají se Rusku a nenechají se jím zotročit.
V roce 1991 získali určitou formu nezávislosti, kterou přetavili v opravdovou svobodu v roce 2014, ale Rusko ji chce nyní zahubit.
Nebyli poraženi díky americké pomoci. Díky americké pomoci naučili „druhou nejsilnější armádu světa“, že síla NENÍ legitimním prostředkem k prosazení zájmů.
Kdepak je ruský křižník Moskva? Díky americké pomoci se rodí nový svobodný národ. Ukrajina se nevzdává.
Američané, my se také nemůžeme vzdát! Miluji Ameriku, žil jsem v Kalifornii, Coloradu a v Jižní Karolíně. Miluji mír a prosperitu, které jsem si užíval v USA. Byl jsem ve světě na dost místech, abych věděl, že si máme vážit toho, jaké životy žijeme i překážek, které někdy musíme překonávat. Věřím v amerického ducha, který je založen na svobodě a svobodné vůli.
Každý Američan má uvnitř své mysli mentální základ, který stojí na rovné spravedlnosti pro všechny, vzájemné shodě, práva na sebeurčení, práv člověka, odporu proti vládě davu, vládě elit, vládě násilím, potřebě zastávat se slabých nebo utlačovaných, potřebě tvořit, budovat, zkoumat, učit se, zlepšovat a budovat ráj pro všechny.
Americké cíle jsou ambiciózní, ale ne sobecké. Víme, že když se zastáváme druhých, vystavujeme se nebezpečí újmy. Víme, že když přijmeme svobodu uspět ve svém životě, přijmeme také svobodu selhat.
Víme, že chceme levnou zdravotní péči, ale také víme, že nechceme případně posílit vládní diktaturu nad zdravotnickým průmyslem. Víme, že chceme projevit soucit s lidmi, kteří trpí, ale víme také, že nechceme otevřené hranice pro všechny, kteří by mohli využívat naší laskavosti.
Náš vyvážený přístup k životu a právu nezůstává bez povšimnutí zbytku světa. Každou chvíli a každý den studují americkou historii a politiku miliardy lidí.
Chudí lidé, zoufalí lidé, lidé, kteří jsou v zajetí diktátora nebo kulturních elit, které své lidi považují za zdroje, za ovce, které je třeba ostříhat, zabít nebo obětovat pro moc.
Rusové žijí v takové kultuře. Rusové, kteří bojují na Ukrajině, nejsou jako Američané. Mohli by být, ale teď nejsou. Zabili jsme jich tisíce a tisíce a oni přicházejí dál.
Je to velká tragédie, že tito ruští muži jsou mrtví. Mohli vychovávat své rodiny, budovat infrastrukturu, vytvářet nové vynálezy nebo snít o lepším světě. Ale to oni nedělají.
Jejich společnost, jejich kultura, jejich vůdci a jejich sny hovoří o smrti: zabít své nepřátele, slavně zemřít, zničit. Jejich společnost v současnosti nesní o pokroku, prosperitě ani spravedlnosti. Jejich touhou je utrpení, chudoba a nevědomost.
Díky těmto podmínkám mohou vůdci Ruska formovat myšlení svých lidí tak, aby směřovalo k čemukoli. Stejně jako rukojmí, které se zamiluje do svých věznitelů, jsou ruští lidé tak zoufalí a nešťastní, že udělají cokoliv, aby uspokojili pány, na kterých jsou závislí.
A skutečnost, že přímo na ruských hranicích se nachází ukrajinský národ, který vede demokratickou cestu ke svobodě a nezávislosti, je důvodem, proč je Rusové napadli. Ruští vůdci nemohou dopustit, aby si svobodní Ukrajinci pobíhali po zemi a žili si, jak chtějí. Kdyby ruští lidé mohli cestovat přes vlastní hranice, spřátelit se s Ukrajinci a vidět, co Ukrajina vybudovala, rozvrátilo by to celou mocenskou strukturu ruských elit.
Ruští představitelé vědí, že toto je jejich poslední šance, jak si udržet mysl svých lidí. Cílem Ruska je udržet u svého obyvatelstva iluzi zoufalství, kterou se Ukrajinci chystají zcela rozbít.
Ukrajina se nesnaží vyzvat Rusy na souboj. Učinila tak náhodou. Ukrajinci chtějí prosperitu, nezávislost, svobodu a právní stát, stejně jako ostatní američtí spojenci.
Ukrajinci si sami našli cestu, jak se tam dostat, a dělali to správně.
V roce 2014 požadovali spravedlivou demokratickou vládu a skutečně ji dostali. Ukrajinci vybudovali úspěšné podniky, jejich zemědělství patří k nejproduktivnějším na světě. Vzdělávají své lidi a jejich podíl na pracovní síle světového průmyslu informačních technologií je významný.
Rusko podniklo v roce 2014 kroky, aby je zbrzdilo a napadlo Krym a Donbas, ale Ukrajinci vytrvali ve své vizi pokroku. A pak přišel rok 2022. Žebřík, po kterém Ukrajinci šplhali, byl přerušen ruským dělostřelectvem.
Nejpozoruhodnější na tom je, že Ukrajincům je to jedno.
Dál stoupají po tomto rozbitém žebříku a nic je nezastaví. Co si máme myslet o těchto lidech, jejichž vůle k pokroku už snesla tolik odporu? Opravdu si myslíme, že se Ukrajinci vzdají? Myslíme si, že by se měli vzdát?
Pokud Ukrajinci zvítězí, bude to mít za následek svobodu a prosperitu nové a trvalé demokracie. Mimochodem, povede to ke zhroucení ruského společenského myšlení pána a otroka.
Ruský národ přetrvá, ale rozejde se se svým současným snem o krádeži a ničení. Ruský lid bude mít příležitost vzkvétat, využívat výhod světového obchodu a myšlenek a vzbudí touhu po svobodách, které vidí na Ukrajině.
Pokud Rusové zvítězí, bude to mít za následek přežití zbídačující diktatury.
Mimochodem, bude to mít za následek uchvácení ukrajinského národa a další důkaz, že Americe nezáleží na jejích ideálech za vlastními hranicemi. Bude to další výzva, že Ameriku nelze považovat za přítele. Že Americe, se vší naší ekonomickou prosperitou, hodnotami, válečnými loděmi a zbraněmi, nelze svěřit moc a vliv, který v současnosti ve světě má.
Škody a ničení, které Rusové páchají, jsou něčím, co si ISIS nedokázal představit ani v nejdivočejších snech. Musíme podpořit Ukrajinu.
Cíle a budoucnost Ameriky a Ukrajiny se náhle střetly a směřují stejným směrem. Musíme jen dát Ukrajincům nástroje, o které žádají. Dejte Ukrajincům zbraně, které potřebují, a oni uspějí.
O tom, jak se Ukrajinci vyhýbají úderům na ruské civilisty, by se toho dalo říci mnohem více. Jak Rusové záměrně cílí na ukrajinské civilisty a civilní infrastrukturu. Jak často ruští vojáci nosí ukrajinské uniformy a pokoušejí se infiltrovat nebo používají jiné podlosti, přestože mají větší vojenský a ekonomický potenciál.
Stále jsem americký voják. Stále jsem bojovník a člen týmu. Mohu vám říci, že tady v Avdijivce jsme pocítili výsledek jednání Kongresu: odepřít finanční podporu Ukrajině.
Naši ukrajinští partneři si nestěžují. Jsou skromní a dělají vše pro to, aby přežili. Jsem tady a vidím, co se děje. Já si stěžuji.
To, co se stalo v Kongresu během letošní zimy, bylo špatné. Mnoho ukrajinských vojáků nosí americkou vlajku do boje z úcty a obdivu. Ukrajinci, kteří vzhlížejí k Americe a našim hodnotám. Mnozí z nich jsou nyní mrtví.
Tento text je překladem z anglického originálu, který vyšel 20. 2. 2024 na serveru Euromajdan press a v řadě sociálních médiích.
John „Jackie“ Roberts je americký voják, veterán a dobrovolník sloužící v ukrajinské armádě jako bojovník a instruktor. Od března 2022 byl dvakrát raněn, účastnil se bojů proti ruskému agresorovi u Kyjeva, Charkova a na Donbasu. Jeho jednotka v současnosti operuje v okolí Avdijivky.
Powered by Froala Editor
