Na Nový rok zaútočila Ruská armáda drony na muzeum Romana Šuchevyče ve Lvovské oblasti a zcela ho zničila. Šuchevyč byl velitel Ukrajinské povstalecké armády a proti sovětské moci bojoval až do roku 1950. Rusové označují Šuchevyče za fašistu, média používají výraz „kontroverzní“ a ukrajinista David Svoboda to označuje za alibismus.
Proč ruská armáda zaútočila na muzeum velitele Ukrajinské povstalecké armády?
Její Šáhidy na něj zaútočily v noci na 1. ledna, na půlkulaté výročí narození další ikonické postavy, Stepana Bandery. Na Putinových cílech se nic nezměnilo, protože úder, o němž se bavíme, manifestuje nejvlastnější pohnutku vedoucí k frontální invazi. Ta pohnutka je čistě historická a směřuje k vymazání Ukrajiny jako subjektu z historické paměti lidstva. Útok na kulturní dědictví národa a na symboly jeho minulosti s tímto záměrem korespondují. Svým provedením a načasováním splňují znaky toho, čemu právo říká kulturní genocida.
Rusové označují Šuchevyče jako fašistu a banderovce.
Roman Šuchevyč je jedna z mnoha postav východoevropského hnutí odporu. Byl to velitel legendární Ukrajinské povstalecké armády, která měřila síly s nacisty, s polskými sílami a ponejvíc se sovětskou mocí na západní Ukrajině. Takže to byl odbojář, hrdina. Jak se také rádo a konvenčně dodává, byla to kontroverzní postava. Ostatně jiné než kontroverzní postavy ve východní Evropě té doby nalézáme zřídka.
To slovo „kontroverzní“ říkáte trošku s despektem.
Označení „kontroverzní“ na mě působí kontroverzně, pokud se jím odbývá jakákoliv hlubší diskuse. ČTK přinesla zprávu, že „podle některých historiků z okolních zemí“ byl zodpovědný za vraždění Poláků, Židů a tak dále. Nikde jsme se nedočetli to podstatné – že Rusko také tímto útokem spáchalo akt kulturní genocidy, navíc šlo o cílený zásah nevojenského objektu.
Tak to vysvětlete.
Ukrajinci byli ve své době národem okupovaným ze všech stran, a o to úporněji se bránili. Když se někdo brání úporně, tak se může dopustit i kontroverzních činů. V tom spočívá jeho kontroverze.
Vraždění civilních obyvatel je co?
Primární obvinění ukrajinských povstalců spočívá v etnické čistce namířené proti Polákům. To jde ale zase hluboko do minulosti. Poměr Poláků a Ukrajinců byl od vrcholného středověku s různými přestávkami až do roku 1947 charakterizován konfrontací. Nebyl zdaleka vždy jen vražedný, byl i vzájemně obohacující, ale prosím. Za války neměla Ukrajina na rozdíl od ostatních okupovaných národů na Západě žádné uznané politické zastoupení. Ukrajinci se v podmínkách nacistické okupace museli spoléhat jen na vlastní síly tam, kde šlo vzdorovat: v lesích Volyně. Západní Ukrajiny se ale nemínili vzdát ani Poláci a UPA zaútočila na polskou živou sílu prostředky, které byly k dispozici. Ostatně vzpomeňme, jak Češi po válce naložili se svými německými spoluobčany, kteří s námi obývali stejný prostor sedm set let. Etnické čistky byly dobovým standardem, nikoli výjimkou. A pokud někdo etnické čistky spojuje jen s ukrajinským osvobozeneckým bojem, tak je buď zaslepený, nebo má postranní úmysly.
To znamená, že to vytrháváme z kontextu?
Kontext znamená znalost. A o tu znalost se nikdo ani nepokusil. Nejenom my, ale celé západní společenství. Horší ale je, že nám tento stav zřejmě vyhovuje.
Šuchevyč byl vyznamenán jako Hrdina Ukrajiny, ovšem později mu parlament ocenění odebral. Takže ani sami Ukrajinci v tom zřejmě nemají jasno.
Roman Šuchevyč byl této medaile zpětně zbaven šalamounským soudním verdiktem v období, kdy Ukrajinu ovládal donecký klan prezidenta Viktora Janukovyče, který negoval poměry nastolené předtím oranžovou revolucí.
Jak tomu mám rozumět?
Ukrajinu ovládala proruská agentura na všech úrovních. Uměle se rozviřoval antagonismus mezi proevropskými, a tedy prý „banderovskými“ silami, a zbytkem země.
To je takové laciné vysvětlení.
Kdyby bylo laciné a nic více, tak nehovoříme o Oranžové revoluci ani o navazující Revoluci důstojnosti, která byla krvavá a vyústila ve válku, která dosud neskončila.
Takže je Roman Šuchevyč kladná, nebo záporná postava?
To mohou hodnotit pouze sami Ukrajinci, protože jejich národní panteon odráží jejich nepřenosné historické prožitky. Kdybych zde řekl, že je to postava záporná, znamenalo by to, že Ukrajincům právě tyto prožitky odnímám, že se absurdně jako Čech nazouvám do jejich „mokasínů“.
Sledoval legitimní cíle?
Pokud bych řekl, že nikoli, znamenalo by to, že samostatná Ukrajina je deviací a že nikdy neměla vzniknout. Upozorním zde na jednu zásadní a zalhávanou okolnost: Šuchevyč velel síle, která téměř jako jediná v tehdejší Evropě válčila proti oběma totalitním režimům. Odboj polský nebo ten v Pobaltí se z taktických ohledů musel tu či onde opírat o Sověty či Němce, boj na dvě fronty byl namnoze nemožný. Například antisovětští Litevci museli dlouho spolupracovat s německou okupační mocí, polský demokratický odboj byl zas vázán politikou antihitlerovské koalice, která se neobešla bez Stalina, ostatně jako Čechoslováci. Šuchevyč ale od chvíle, kdy se s nacisty dostal do otevřené konfrontace – a to bylo už ke konci roku 1942 – směřoval osvobozenecké úsilí proti oběma mocnostem naráz. Svobodná Ukrajina hatila plány Berlína i Moskvy.
Bojoval legitimními prostředky?
Mluvíme o té části Evropy, kde se střetávaly velmi protichůdné síly a proti níž realita Protektorátu Čechy a Morava byla „jízdou šusem po modré“. Ovšem tak lacino z toho utíkat nemíním: Šuchevyč samozřejmě nese odpovědnost za ony desetitisíce obětí protipolského násilí na západní Ukrajině. Podotýkám jen, že když se nepohodlných etnik zbavovalo poválečné Polsko, Benešova třetí republika, Titovi partyzáni atd., měli pro to posvěcení vítězů nad Hitlerem a kritikou odsunu se v některých zemích prohrávají prezidentské volby.
Poláci Romana Šuchevyče asi nezbožňují.
Zcela zákonitě, a také Poláky k uctívání Šuchevyče nikdo nenutí. Zato nejen u nich, ale třeba i u nás už dvě desetiletí probíhá nepsaná soutěž jménem „Nadiktuj Ukrajincům jejich hrdiny“. Ta nejdelší část Šuchevyčovy odbojové kariéry, celých sedm let, se odehrávala na frontě partyzánské války proti stalinské přesile. To je to podzemní hnutí, které nejen na západní Ukrajině, ale v Pobaltí a kratší dobu v Polsku či západním Bělorusku dělalo Sovětům těžkou hlavu a trvalo řadu let, než bylo zdoláno. Šlo o boj předem ztracený, o to ale heroičtější. My se tu místo toho hádáme o bratry Mašínovy.
Československo má také zkušenost s Ukrajinskou povstaleckou armádou, která se po válce prohnala přes naše území. Říkalo se jim banderovci.
Hned po komunistickém puči začal režim pěstovat o přechodu „banderovců“ naším územím, kde prý vraždili a loupili, celé zkazky. Kdo se dnes probírá archivními dokumenty poválečné doby, snadno z nich nicméně vyčte, že incidenty spojené s pobytem upistů na našem území nebyly o nic vážnější než zdejší zločiny sovětských osvoboditelů anebo přečiny demobilizovaných vojáků Svobodovy armády. Ta doba byla divoká a byla v pohybu.
Mám pocit, že to trochu relativizujete.
Nikoliv, opět tomu dávám kontext. Naše území se stalo místem výskytu různých složek východoevropských populací. Zmiňme komunistickými legendami opředené wehrwolfy (němečtí záškodníci, pozn. red) a tu ustavičnou psychózu z německého revanšismu, které sice neměly opodstatnění ve faktech, zato československý vývoj pomáhaly nasměrovat do stanice Vítězný únor. Zemí proudili uprchlíci z východu, působily tu jednotky polské antikomunistické rezistence; nejen tedy té ukrajinské. Pak je tu další podstatný faktor. Fantazie lidí byla zjitřená a mnohé nepěknosti se na takzvané banderovce pouze sváděly. My nalezneme v poválečných dokumentech celou řadu groteskně působících incidentů, kdy se nakonec ukázalo, že jejich původci nebyly žádné tlupy „banderovců“, ale například jedinci, kteří na sebe chtěli upozornit a stavěli se do role jejich obětí nebo se tak snažili maskovat vlastní přestupky. Známe mezi přemnohými třeba případ mladíka, který chtěl zaujmout dívku svých tužeb, roztrhal si doklady, přivázal se ke stromu a hrál to na přepadení „banderovci“.
Stejně mám pocit, že Ukrajinskou povstaleckou armádu obhajujete.
Obhajuji, protože její cíl byl legitimní. Kdyby UPA byla takovou skvrnou na tváři Ukrajiny, nemuselo by se to téma tak strašlivě a dlouhodobě zkreslovat, nebyl by zapotřebí ten nános vynalézavých lží, jakými nás zásobují děla ruské psychologické války. Marně zdůrazňuji, že jednou věcí je poučeně čelit bolavým místům historie a druhou je znát způsob, jakým Moskva využívá historii, aby provokovala evropské antagonismy pro vlastní zločinné cíle. Nechce se mi v odpověď poukazovat na to, jak tým ukrajinských a polských historiků zatím identifikoval kolem 15 tisíc válečných ukrajinských obětí polských mstitelů nebo jak bylo v Polsku právě zastaveno trestní vyšetřování operace Visla, poválečné deportace Ukrajinců z jihovýchodního Polska. Podstatné je, že dva roky trvající genocidní ruská kampaň je útokem na ukrajinské dějiny a kriminalizace UPA je toho součástí.
Někteří znalci východoevropského prostoru včetně vás začali používat pro vojenské útoky na muzea, sochy a kulturní instituce výraz weaponizace historie. Co tím myslíte?
Rusové nám vnucují témata z dávné minulosti, která pro naši ani ukrajinskou politiku nejsou relevantní, zato jsou relevantní pro záměr, který Moskva sleduje. Weapon znamená zbraň. Ukrajinci dnes chovají Poláky ve velké úctě, antisemitismus je tam minimální, ale Rusové se snaží napadenou zemi znevěrohodnit právě skandalizací "Banderových pomníků" apod. Je to dávno popsaná technika.
Vraťme se k muzeu Romana Šuchevyče. Vyšel Rusům útok?
Muzeum bylo zničeno, ale mnoho exponátů bylo naštěstí přesunuto do bezpečí ještě počátkem invaze. Jako zázrakem se z trosek vynořila neporušená Šuchevyčova bysta. Z té se stal na sociálních sítích ikonický snímek, který demonstruje nezdolnost ukrajinského historického odkazu. Současně se ruští dezinformátoři rychle přičinili o rozšiřování legendy, podle níž se měl této vzácnosti zmocnit místní nenechavec o odnést ji do sběrny.
Spíš jsem myslel dopad útoku na veřejné mínění?
Nevyšel. Ukrajinci zůstávají zatvrzelejší než kdy předtím.
Toto je původní, nezkrácená verze rozhovoru, který 4. 1. 2024 pořídil s Davidem Svobodou pro Český rozhlas jeho redaktor. Její obsah a vyznění zachovávají věrnost verzi stručnější a posluchačsky méně náročné, která doputovala na stůl editora. Ten ji 12. 1. 2024 pro údajnou jednostrannost a tendenčnost odmítl publikovat. Své výhrady neupřesnil. Otázky redaktora zůstávají zachovány.
David Svoboda je historik a ukrajinista. Působí v Muzeu paměti XX. století a na Katedře ruských a východoevropských studií FSV UK.
Powered by Froala Editor
