Osm dobrovolníků Team 4 Ukraine vyjelo do země sužované válkou s další várkou humanitární pomoci. Ta mířila do sirotčince v Mahale a geriatrického penzionu v Černovicích. Část týmu se také zúčastnila konference válečných veteránů v Ternopilu. Právě ternopilský střelecký prapor je jednou z jednotek, které Team 4 Ukraine dlouhodobě podporuje. Jak cesta probíhala?
Ve čtvrtek odpoledne procházíme poslední předvýjezdové přípravy, zásady bezpečnosti a chování v situacích, které nás v zemi postižené válkou mohou potkat. Nasedáme do dvou dodávek z nichž jedna táhne vlek a vyrážíme směr Ukrajina. Na hraniční přechod poblíž Lvova dojedeme kolem páteční druhé hodiny ranní. Hraniční proceduru s vážením, potvrzováním celních deklarací či kontrolou nákladu zvládáme v dobrém čase pod dvě hodiny. Pokračujeme přes Lvov a zastavujeme v kavárně u silnice na první větší přestávku od začátku cesty. Káva a serniky, tradiční smažené tvarohové dukátky doplněné o sladký rozvar z ovoce, jsou typickou objednávkou. Čekáme na přesné pokyny z Ternopilu, kde budeme vysazovat první z našich tří skupin. Když informace přichází, vyjíždíme. V Ternopilu máme řadu přátel, Team 4 Ukraine zde pomáhá již od roku 2014 a nyní je největším mezinárodním podporovatelem střeleckého praporu, který je složený ze zdejších policistů a pod ZSU slouží v bojových operacích na východě země. Právě dnes se zde koná velká konference válečných veteránů a chtěli nás tu mít jako hosty. Před budovou vidíme vystavený pickup, který jednotce sloužil a schytal zásah dronem na motorový prostor. Destrukční síla výbušniny předek vozu otevřela jako konzervu…
Ve velkém sále se za mimořádně přísných bezpečnostních podmínek nachází asi šest stovek bývalých a současných vojáků. Na mnohých je bohužel vidět, jak je události poslední doby poznamenaly. Někteří jsou trvale na vozíku, jiným chybí končetiny. Nejvíce vzpomínek přítomných však patří těm, kteří přišli o to úplně nejcennější, totiž o život. Všichni jsme přizváni na zahájení konference, které je díky sestřihům z nasazení na frontě velmi emotivní.
Loučíme se s Nasťou a Rošťákem, kteří se celé konference účastní, srdečně si tiskneme ruce s Volodymyrem a dalšími kontakty a zbylé dva týmy dobrovolníků vyráží na jih Ukrajiny s humanitárním nákladem. Cestu neprovází zásadní komplikace, také únavě zvládají řidiči vzdorovat obstojně, a tak po dokoupení hygienických potřeb z daru od Scio škol v pátek v pět hodin odpoledne vykládáme pomoc pro dětský domov a sirotčinec v Mahale. Asi už zpaměti ani nespočítáme pokolikáté. Jídlo, hygienické prostředky, oblečení, hračky, vše je stále potřeba a dary z Čech pomáhají situaci zvládat. Pan ředitel Anatolij srdečně děkuje a na otázky, jak se jim daří, říká: ,,Vše je dobré, naše děti tady jsou zdravé.” Na tuto skromnost místních, kdy dokud je zdraví, je vše v pořádku, jsme již navyklí. V jeho kanceláři prohodíme pár slov o dalších potřebách zdejšího sirotčince a opět nasedáme do aut a přejíždíme do domova seniorů v blízkých Černovicích.
I zde tvoří většinu obyvatel vnitřně vysídlení v důsledku války. Pan ředitel Miroslav nás vyhlíží před vchodem a vítá hlubokým úklonem, jako se herci klanívají při aplausu publika, a po vystoupení následují srdečné stisky rukou a vřelá objetí. Zdejší tým zaměstnanců je již sehraný, a tak je jako obvykle materiál nejprve vyložen před vchod, abychom pořídili společnou fotografii, a následně na vozíkách odvážen chodbami do skladů kuchyně či sanitárních potřeb.
Jdeme vyřidit nutné papírové formality a hlavně Miroslava vyzpovídat, co je nového. ,,Byla to nejhorší zima za šedesát let, někdy jsme byli schopni zajistit teplo jen ve dvou velkých místnostech,” říká nám s ustaranou tváří, ale řechází k optimističtějším věcem. ,,Navzdory nedávným útokům na blízkou elektrárnu, již dva nebo tři týdny nemáme zásadní výpadky elektřiny.” Miroslav se stará, zda nejsme po cestě hladoví a zajišťuje nám kávu, čaj a chutný chleba se salámem a sýrem. Bavíme se o blízkých, protože po řadě vzájemných setkání o svých rodinách navzájem z vyprávění leccos víme. Ptám se hostitele: ,,A vaše žena”, on se pohotově otočí a se šibalským úsměvem zavtipkuje: ,,Kde?” Humor je jedna z věcí, která navzdory těžké situaci místní neopoští. Koho dnes již nečeká řízení, připíjí si s Miroslavem na ty, kteří tu již nejsou. Část své sklenice naplněné vodou odlévá Miroslav na zem, jak je při vzpomínkách na padlé běžné. Miroslav je po dvou srdečních příhodách, a tak si koňak dát nemůže. Protože jsou mezi námi dva nováčci, chce jim ukázat, jak zde senioři, z nichž dvě třetiny jsou odkázány k životu na lůžku, žijí. Pokoje jsou pro dva, tři nebo pět lidí. Po první vlně vnitřního přesunu obyvatel zde bylo více než dvěstědvacet lidí, včetně dětí a jejich domácích mazlíčků. Nynější stav kolem sto padesáti seniorů je již delší dobu stabilní, byť plánovanou kapacitu vysoce převyšuje a personálu je jako bylo před válkou. Krásné vztahy v zařízení pro nás ilustruje okamžik, kdy jedna ze seniorek pana ředitele radostně objímá. Jiná se z invalidního vozíčku našim děvčatům chlubí, co zde vyrábí a když se jim trpaslíci z vlny líbí, tak jim je daruje. Nemůžeme minout pokoj se stotříletou paní, která sice nechodí, neslyší, ale radostně nám mává, protože si nás z minulých návštěv pamatuje.
Nechceme v době večeří, kdy má personál spoustu práce, dále zdržovat, jedeme se tedy po šestadvaceti hodinách ubytovat. Dáváme si čas na sprchu a rychlý odpočinek a jdeme do města na večeři. Volíme židovskou restauraci, jsme v regionu, kde zejména před druhou světovou válkou byla židovská komunita velice početná. Jídlo po předání pomoci se pro nás stává jakousi oslavou toho, že jsme pomoc v pořádku dovezli, a také okamžikem, kdy doplníme sílu a energii, protože nás čeká ještě dlouhá cesta zpátky… Samozřejmě vybíráme jídla místní - pečené papriky ve smetaně, rybu, mleté maso, salát mazl tov, k pití uzvar. Únava je na nás znát, a tak kolem desáté míříme do postelí a ranní sraz posouváme na osmou hodinu.
Noc je nebývale klidná, bez poplachu. Minule nás zde potkaly čtyři. Z mapy vidíme, že univerzita zapsaná mezi památkami světového dědictví UNESCO je jen pár ulic od nás. Navrhl a postavil ji český architekt Josef Hlávka a stylem velmi připomíná pražskou porodnici U Apolynáře. Na univerzitě funguje také Centrum českých studií, kde se vyučuje čeština, česká kultura a historie. Za Rakouska-Uherska ve zdejším regionu žila početná česká menšina a působili zde čeští odborníci. Zkrátka s Ukrajinou nás pojí mnohem více, než si často myslíme. U vstupu do areálu nás oslovuje vrátný, co bychom chtěli. Pro veřejnost jsou prostory zavřené, je možnost organizované prohlídky, ale bohužel na tu čekat nemůžeme. Když se však dovídá, že jsme dobrovolníci z Čech, volá kolegům a pouští nás dovnitř. Je smutné vidět, že i zde na univerzitě se před možným útokem musí chránit, podzemní prostory jsou uzpůsobené pro uložení cenností a jako kryty pro studenty, sklepní okna zahrazená pytly s pískem. Areál je ovšem opravdu nádherný. Můžeme se podívat i do slavnostního sálu. V parku se nachází socha architekta Hlávky, vidíme stoletý dub, navštěvujeme pravoslavný kostel, který je součástí univerzity, probíhá zde zrovna křest. Chceme našemu neplánovanému průvodci poděkovat drobnou částkou ,,na pivo,” ale když jsme dobrovolníci co pomáhají Ukrajině, odmítl.
Balíme se do aut a přejíždíme do města Kolomyja. Chceme zde pro naše podporovatele natočit velikonoční pozdravení z unikátního muzea kraslic (pysanek). Město je během sobotního dopoledne živé, probíhají trhy. Dlouhou třídu na hlavní náměstí ovšem kromě stánků zaplňují portréty zdejších padlých. Odhadem jich je již stovka. Jsou u nich položeny květiny, svíčky, dary. Další jména jsou připomínána památníkem na náměstí, promítají se na obrazovce vedle instalované rakety, na které je přikovaný štír tvořený pozůstatky další munice.
V muzeu se nachází tisíce kraslic, často zdobených motivy ukrajnských regionů. Vstupné činí v přepočtu asi dvacet korun za dospělého a o návštěvníky zde není nouze.
Vracíme se k autům a vyrážíme vyzvednout dvojici, která zůstávala na konferenci v Ternopilu. Na místo dorážíme v sobotu po páté odpolední hodině a zahajujeme návrat do Čech. Hranice nás zdrží na pět hodin, noční přejezd Polska je kromě naší únavy nekomplikovaný a po příjezdu do Čech se již začíná rozednívat, což vždy člověku vrátí část energie. Na Vysočině nás potkává déšť se sněhem, zvolňujeme, ale i tak jsme kolem poledne zpět v Praze. Vracíme zapůjčený materiál, uklízíme vozy, předáváme dokumentaci, loučíme se a vyrážíme do svých domovů dospat únavu uplynulých dní.
Za 68 hodin jsme spali jednu noc, ujeli 2500 kilometrů, předali téměř 1,2 tuny humanitární pomoci, zúčastnili se veliké konference válečných veteránů a nesčetněkrát nám bylo poděkováno a potřeseno rukou. Tyto pozdravy, poděkování a vděčnost Vám rádi vyřizujeme. Děkujeme, že naším prostřednictvím Ukrajině pomáháte!
AUTOR: JAN MORAVA, 31. 3. 2026, ZPRÁVA Z CESTY
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.
