Silvestrovský výjezd: 2. část

Tato část příběhu z ledna musela řádně „uležet“, abychom o ní mohli napsat více, tak tedy teď už můžeme navázat na předchozí část příběhu Team 4 Ukraine.

Ráno se probouzíme do tichého dne, venku mrzne až praští. Jdu ven se nadechnout čerstvého vzduchu, než si začnu balit věci. Cestou z domu nahlédnu do operační místnosti dronařů, u počítače sedí jen jeden z nich a na obrazovkách očividný klid. Jen mávnu na pozdrav a řeknu „Dobrý ránok“, který mi je od vousatého dronaře opětovaný.

Venku je krásných mínus dvacet a fouká vítr, jsem celkem hned probuzený, a relativně čilý, šest hodin spánku je dost. Rozhlédnu se po zasněžené a liduprázdné vesnické ulici, hned mě zmerčí psí kříženec labradora a rozběhne se ke mně. Dřepnu si k zemi a natahuju ruku, „ňufka“ hned vrtí ocasem, tady jsou psi hodní.

Ukrajinci tuláky tolerují, nebo se o ně i starají, tak jsou většinou v pohodě. Z dálky se ozývá dunění explozí z linie, chvilku pozoruju okolí a pak se vracím za „Pažoutem“ a „Mírou“, abych je vzbudil. JAR nám připravil snídani, kluky jsem vzbudil a jdeme se najíst.

Po snídani se pakujeme a nosíme si věci do auta, s JARem jsem se ještě domluvil, že zajedeme omrknout kluky, kterým jsme minule dovezli Mitshubishi L200, abychom udělali fotku, že stále slouží a přispěvatelé mohou mít radost.

Když si nosíme batohy do aut, tak chvilku pozoruju tichou a zasněženou ulici, kde už skoro nikdo nežije a po okolí bydlí převážně vojáci. Pažout si naložil poslední věci do auta a vrací se zpět k domku, kde na ulici stojím s Mírou, abychom se před odjezdem ještě rozloučili s kluky z dronové jednotky mariňáků.

V tom se ozve zvuk, který vám stáhne hrdlo. „Dron! Dron!“ volám na Pažouta, který jde k nám a je tak 100 metrů od nás. Objevil se z ničeho nic, FPV dron na optickém vlákně s podvěšenou výbušninou a letí naším směrem.

Pažout nejdříve nerozumí, „Co je, Sully?“

„Dron, vole! Zdrhni do krytu!“ křičím na něj a já i Míra běžíme směrem k domkům a stříškám.

Pažout napodruhé porozuměl, vytřeštil oči a vběhl do nejbližší zahrady. Já s Mírou jsme se schovali pod střechu kůlny u domku. Všichni posloucháme zvuky na nebi, dron si to rozmyslel, jak jsme zaběhli do krytu, tak se otočil a změnil směr. Za pár desítek vteřin slyším výbuch někde v dáli, vybral si jiný cíl.

Po chvíli se všichni scházíme u domku, kde má JAR své dronaře. „No, hoši, teď jsem měl celkem staženou prdel!“ říká Pažout. Oba s Mírou přikyvujeme a říkáme, že my taky. No, je to za námi. Musíme pokračovat.

Jdeme se rozloučit s dronaři a JAR s kolegou nás doprovází ven, jedeme ještě do vedlejší obce blíže k frontě pozdravit kluky a zdokumentovat, že námi darované auto stále pomáhá mariňákům.

Jedeme záměrně jen dvě auta, abychom nebudili takovou pozornost. Je brzy ráno, tak i aktivita dronů je menší, ale i tak mám obavy. Projíždíme uličkami pobořené obce a po úzké zledovatělé cestě přes pole se vydáváme do vedlejší vesnice.

JAR zastavuje auto v uličce, vedle jednoho pobořeného domu, my naopak na druhé straně malého náměstí pod stromy bývalého parku, abychom nelákali případný útok nepřítele koncentrací aut.

Z vrátek u jednoho z domů vychází mariňák s automatickou brokovnicí a pozdravuje JARa i nás. JAR vysvětluje, že chceme vidět „mašinu“ a vědět, jak se kluci mají. Mariňák něco zvolá přes plot na zahrádku domu a za chvilku vraty vyjíždí ven věnovaný pickup. Je ovšem dost jiný, kluci na něm „popracovali“.

Ze stříbrného civilního offroad pickupu se stalo maskovací barvou nastříkané auto s držáky rušiček a protidronovou klecí navařenou kolem vozidla. Pěkná „zásobovací bestie“ říkám klukům. Mariňáci se usmívají a ještě jednou nám podávají ruce na poděkování.

Mariňák s brokovnicí se s námi sice čile baví, ale každou chvilku mění činnost a prohlíží nebe, zda se neblíží nějaká hrozba. Jsem za to rád, dělám s klukama průběžně úplně to samé, ale my nemáme v ruce zbraň, abychom se rovnou mohli bránit. Já a JAR děláme ještě rychlou společnou fotku u darovaného auta, loučíme se s Mariňáky a vyrážíme zpět směrem Oleksandrivku, kam nás Mariňáci doprovodí, aby se ujistili, že jsme v pořádku opustili nejnebezpečnější zónu.

Vzdalujeme se od oblasti u Dobropilie po zamrzlých asfaltkách lemovaných protidronovými konstrukcemi se sítěmi, tu a tam pokroucenými a potrhanými od výbuchu dronu. Občas míjíme v protisměru opancéřovaný Humvee nebo tank T72 s protidronovou klecí. U odbočky na Novodoněcké se loučíme s mariňáky, tady už je významně menší pravděpodobnost, že se nám něco stane, byť ohořelé konstrukce sítí a občasné vraky aut tomu nenapovídají.

Tak je to tak nějak se vším při pomoci na Ukrajině, kalkulujete % riziko, efektivitu pomoci a zda podstupovaný úkol svou významností vyvažuje % riziko. Také bezpečnostní opatření, které neustále aktualizujeme jsou „jen přilepšením“ a snížením % rizika při daném úkolu, nebo naopak navýšení šance, že se všichni vrátíme domů živí. Je to úhel pohledu, znáte to „sklenice z pola plná, nebo pola prázdná?“.

Po cestě ven z Doněcké oblasti míjíme mnohé monumentální továrny a doly s vysokými těžebními věžemi, které většinou už jsou mimo provoz, nebo alespoň z části pobořené. Jak se vzdalujeme od linie, tak postupně ubývá protidronových sítí, blokpostů, tak i pohyb vojenských vozidel je více naředěný těmi civilními.

Směřujeme do Kyjeva, kde se potkáme s Valentynem z jednotky HUR, abychom se přidali jako pozorovatelé na jejich úkol. Vychází to časově dobře, měli bychom mít i nějaký čas na odpočinek před samotným úkolem.

Lehce po obědě se blížíme k místu srazu v Kyjevě, když mi Valentyn píše, že se termín posouvá kvůli aktivitě nepřítele v oblasti, kam máme namířeno. Zároveň přicházejí další instrukce: máme si obstarat maskáče v multicamu, abychom na úkolu vypadali stejně jako zbytek jeho jednotky a při přesunech mezi civilisty ani mezi pravidelnými jednotkami, které cestou potkáme, nevzbudili zbytečnou pozornost. Maskáče s sebou ovšem nemáme, takže je třeba vyrazit na nákupy. Naštěstí zrovna v zemi, kde probíhá několik let válka není o kvalitní armyshopy nouze.

Objeli jsme pár takových, abychom pořídili kalhoty a bundy ve vhodném maskovacím vzoru plus jsme si každý doplnili vybavení o fancy drobnosti, které se nám líbily. Dobrých firem, které dělají taktické vybavení je nyní jako hub po dešti, takže bylo fakt z čeho vybírat. Pak jsme zajeli na benzínku dotankovat náš pickup do plna a zkontrolovat oleje, abychom byli 100% ready na úkol. U pokladny jsme pak doplnili zásoby o několik tašek energetických drinků, tyčinek a sušeného masa, abychom mohli v případě potřeby fungovat nonstop.

Valentyn nám udal nové místo srazu a čas v 11 večer, a doporučil nám, ať si někde vezmeme hotel, kde si zatím odpočineme a necháme tam také věci, které nebudeme potřebovat na misi s HUR. Tak jsme také udělali, na hotelu jsme si před spaním komplet připravili výstroj a vybavení na misi, odložili nepotřebné věci a na několik hodin ulehli, než nás bude čekat závěrečný úkol tohoto výjezdu.

V hotelové posteli se snažím usnout, ale hlavu mám plnou myšlenek. Možnost sledovat práci jednotky dálkových dronů Recon Quest přímo na misi z pozice pozorovatelů a následně našim donorům předat konkrétní informace o tom, jak byly jejich peníze využity, je skvělá příležitost. Zároveň chceme získat cenné poznatky využitelné pro případnou obranu naší vlastní země.

Jenže je to také velmi riskantní. Budeme operovat velmi blízko nepřátelského území a navíc po boku jednotky, která sama o sobě představuje vysoce hodnotný cíl pro nepřátelský útok. I když do samotné mise nezasahujeme, fakticky na sebe bereme stejné riziko jako speciální jednotka – včetně možnosti, že se z ní už nevrátíme. Po pár desítkách minut převalování usínám.

Budík mě vzbudil tak akorát, jdu si opláchnout obličej studenou vodou a oblékám si uniformu. S batůžkem přes rameno opouštím hotelový pokoj a směřuju na parkoviště k autu. Mám nějaký čas náskok před domluveným časem, kdy jsme se měli u auta potkat s Pažoutem a Mírou, tak jsem si myslel, že připravím auto a budu tam sám. Omyl, Pažout i Míra už skládají věci do auta a kontrolují, zda nám někde nenechal na autě „dáreček“ na cestu. Očividně nemohli dospat, ale nálada je dobrá, obvyklé vtípky padají jeden za druhým.

Vyrážíme nočním Kyjevem na místo srazu, po cestě opět míjíme na výhodných pozicích jednotky ZSU s těžkými kulomety, které brání město během nočních náletů ruských dronů Šahed/Geran. Na telefonech nám zní varování před leteckým poplachem v aplikaci Air Alert, ale jsme v pohybu a stejně míříme na okraj města, takže jen „vytípneme“ nepříjemný zvuk.

Na místě srazu, před zatemněným obchodním domem už čekají kluci z jednotky Recon Quest a také několik civilistů z ukrajinských firem, které dodávají klíčové komponenty do dronů, jejichž nákup jsme pomáhali financovat. Zaměstnanci těchto firem jedou s námi, aby na vlastní oči viděli vybavení, které dodávají, a v případě potřeby mohli přímo na místě pomoci s úpravami. Mezi nimi jsou i mladé odvážné ženy. Odvaha a houževnatost ukrajinského národa mě dokáže stále znovu překvapovat.

Parkujeme auto, vypínáme motor i světla a přecházíme ke skupince vojáků a účastníků mise, kteří už na nás čekají. Teprve s naším příjezdem může začít briefing a rozdělení kolony vozidel.

Valentyn nás vítá mezi ostatními a představuje zbytku své jednotky. Následuje instruktáž: kdo pojede v jakém autě, jaké budou pozice jednotlivých vozidel v koloně, jaké jsou volací znaky do vysílaček, co je zakázáno a jak postupovat v případě napadení. Pro nás jde v zásadě o poměrně známý typ přípravy na úkol, jen s jedním podstatným rozdílem. Všichni bez výjimky odevzdávají určenému vojákovi své vypnuté mobilní telefony. Ty zůstanou až do návratu z mise mimo náš dosah. Na závěr briefingu, poté, co je plán detailně probrán a zodpovězeny poslední otázky, Valentyn všechny žádá o maximální soustředění. I kdyby situace vypadala klidně, nikdo nemá rozptylovat ostatní vtípky ani příliš uvolněnou náladou. Riziko této mise je třeba brát naprosto vážně.

Závěrem poučení před začátkem mise ještě Valentyn vybízí všechny, aby se přidali k modlitbě než vyrazíme. Valentyn nahlas pronáší modlitby, sice v ukrajinštině, ale rozumím mu dobře: „Bože dej, ať máme během úkolu dostatek sil i štěstí. Dej ať se všichni vrátíme z mise ke svým rodinám živí a zdraví. Veď nás v kritických chvílích, ať nás vrahové neporazí.“ Slovo „Amen“, kterým společnou modlitbu zakončujeme, zní pro všechny národnosti stejně.

Nasedáme do aut a kolona se nočním tichem řítí pryč z města, směrem k nepříteli. Cesta na místo úkolu není krátká — čeká nás několik hodin jízdy. Občas zastavujeme na benzínových stanicích kvůli palivu a krátké pauze na toaletu. Všichni ale striktně platíme hotově, aby po nás nezůstala žádná elektronická stopa.

Abychom během noční jízdy udrželi pozornost, hrajeme s Mírou a Pažoutem hru „Myslím si osobnost“. Je to dobrý způsob, jak zůstat bdělý na dlouhé silnici, a zároveň se u toho dokážeme docela dobře zasmát. Třeba když někdo popsal hádanou postavu slovy, že „měl docela problém s Římany, ale nebral si to osobně“ — u Ježíše to bylo opravdu trefné.

V poslední obci před cílovou oblastí zastavujeme a čekáme na vhodné „okno“, kdy bude nebe čisté pro přesun do finální destinace. Auta rozestavujeme mezi domky a do bočních ulic tak, abychom na sebe viděli, ale zároveň stáli co nejdál od sebe a nepoutali pozornost koncentrací vozidel. 

Čekání je vždy ta část mise, kterou mám nejméně rád. Právě tehdy se v hlavě začnou rojit všechny možné scénáře: co když se něco pokazí, co když se stane tohle nebo tamto. Člověk má příliš prostoru na přemýšlení a nervozita pomalu roste. Čas s klukama alespoň využívám k tomu, že se oblékáme do balistických vest a helem, abychom již v cílovém prostoru byli s ochranou.

Asi po třiceti minutách přichází do vysílačky zelená. Všichni nasedáme, vracíme se na hlavní cestu a kolona se znovu rozjíždí do tmy. Po dalších několika desítkách minut jízdy sjíždíme ze silnice na polní cesty do lesa a přes pole „někam“ do operační oblasti.

V poslední části cesty se od nás odpoutávají dvě vozidla, která zůstanou stranou, jako odsunové pro zraněné, pokud by se průběh akce nepovedl. Zároveň v poslední obci před operační oblastí čeká tým rychlé reakce, který má zajišťovat případný odsun naší části pod palbou.

Přijíždíme na finální místo. Vozidla parkujeme v lese tak, aby stála přídí směrem k rychlému výjezdu, ale zároveň byla co nejvíce schovaná v křoví mimo cestu. Vystupujeme z auta a sledujeme členy Recon Quest, jak z vozidel vykládají držáky na drony. Pokládají je na zem a na ně postupně přenášejí samotné stroje, které začínají připravovat na misi. Ke dronům se brzy přidávají technici, kteří je osazují navigačními systémy.

O kousek dál pracuje jiná skupina techniků na speciálním autonomním dopravním zařízení. To má za úkol dopravit drony hlouběji na nepřátelské území, odkud budou teprve vypuštěny k samotnému úderu. Kromě techniků tu postávají i další vojáci z jednotky. Mají u sebe zbraně a na tabletech průběžně kontrolují data o nepřátelských dronech v naší oblasti.

Všichni pracují v tichosti, jen za tlumeného světla čelovek s červeným filtrem, plně soustředění na svou práci.

Když se jednoho z techniků ptám, jaké antény právě na drony instalují, prochází kolem Valentyn a suše pronese: „No joke! No joke!“ - jasné upozornění, že teď není čas na zbytečné řeči.

Přestože si všichni uvědomujeme vážnost situace, pro nás Čechy je taková hláška trochu úsměvná a s kluky z T4U si na sebe alespoň krátce pobaveně mrkneme. Technik z jednotky HUR ale po Valentynově varování okamžitě zvážní a svůj výklad zkrátí jen na strohý popis funkce zařízení, bez přátelštějších poznámek o tom, jak antény testovali v laboratoři před misí.

Čas ubíhá. Skupiny techniků postupně dokončují práci, do dronů jsou instalovány bojové hlavice a na obzoru se začíná pomalu rozednívat. Sledujeme jednotku při práci a všechny nás svrbí prsty něco přidržet, podat nářadí nebo jakkoli pomoct. Nesmíme ale zasahovat. Jsme tu výhradně jako pozorovatelé — což je správně, ale zároveň to jde proti našemu přirozenému instinktu zapojit se.

Valentyn, který mezitím obchází jednotlivé pracovní skupiny, přichází ke mně a říká: „Je čas, Sully. Natočíme video pro dobré lidi z Čech, kteří přispěli na projekt dronů, než je vypustíme.“

Přikývnu a volám na kluky, ať jdou se mnou. Přesouváme se ke třem velkým dronům, které zatím stojí na podstavcích ve sněhu.

K dronům přichází i několik vybraných vojáků z jednotky. Postaví se kolem nich se šálami přetaženými přes obličej, aby nebylo možné rozpoznat jejich identitu. S Valentynem střídavě česky a ukrajinsky vysvětlujeme, jak důležité jsou drony třídy Baťar pro obranu Ukrajiny proti agresorovi a že právě díky spolufinancování jejich vývoje českými dárci mohou zasahovat důležité cíle hluboko na nepřátelském území.

Je to vlastně poprvé v historii, kdy se může veřejnost takto přímo podílet na vývoji a nasazení technologie, která pomáhá obráncům bránit se proti silnějšímu a mocnějšímu nepříteli usilujícímu o zničení jejich země. Když Valentyn pronáší slova vděčnosti, která jsou zároveň plná odvahy a odhodlání, rozprostře se ve mně zvláštní pocit hrdosti, že Češi jsou toho součástí.