Team 4 Ukraine dovezl další dávku humanitární pomoci do chlapeckého sirotčince v Mahale a geriatrického penzionu v Černivcích, který od spolku obdržel také vůz Volkswagen Caddy pro účely zásobování a transportu osob. Jako každou cestu i tuto provázelo spoustu zážitků, o které se s Vámi podělíme.
Cesta začala v Praze o čtvrtečním odpoledni tak, abychom stihli do čtvrté hodiny ranní dojet na hranice Ukrajiny. Příjemnou zkušenost získáváme v jednom rychlém občerstvení, kam dojíždíme chvíli před zavírací dobou a obsluha nejenom, že nám připraví večeři, ale s úsměvem sama navrhne, ať si v klidu u stolku dojíme, protože stejně ještě bude probíhat úklid, a až dojíme, pustí nás ven. Dopravu komplikuje hustá mlha prakticky přes celé Polsko, přijet na hranice se nám i tak daří s hodinovým předstihem. Nezvykle rychle zvládáme i jejich přejezd. Auto s humanitárním nákladem 29 minut, auto s nákladem, které je na vývozních značkách a zůstane darem v Černivcích, přibližně dvě hodiny. Můžeme tak brzy pokračovat směr Ternopil. Zastávku na snídani děláme v jednom z ,,Kafe” podniků, které se nacházejí u hlavních průjezdních tras zemí. Na zdi visí ze dřeva vyřezaná a podsvícená mapa celé Ukrajiny v hranicích před rokem 2014, na stůl dostáváme objednané syrniky a kávu a sbíráme cennou energii na další stovky kilometrů, které nás čekají. Projíždíme Ternopilem, městem, ke kterému má více lidí z týmu osobní vztah. Vloni v létě jsme zde prováděli zdravotnické školení policistů, kteří šli následně na frontu. Jejich jednotku stále podporujeme a pomáháme i těm, kteří utrpěli zranění. Jejich nezdolnost je vedla k založení výroby dronů, právě jim pomáháme zajistit dostatek 3D tiskáren pro výrobu jejich komponent. Ti z policistů, kteří přišli při obraně země o končetiny, vyrábějí bojové prostředky pro své kamarády, kteří stále na frontě jsou… Při zpáteční cestě nás čeká v Ternopilu zastávka v místech, na která jen pár dnů před naší cestou mířil brutální ruský raketový útok. Jak silné emoce to v nás probudí, však ještě v tuto chvíli netušíme… A tak nebudu předbíhat.
Ze směru na východ měníme směr na jih a kolem druhé odpolední stojíme u brány do sirotčince. Za chvíli se otevírá a jedeme známou cestou kolem budov. Personál i děti nás znají a mávají na pozdrav. Míša zkušeným manévrem zastavuje u rampy a vykládáme. Pomáhají děti i ředitel. Děti jsou dost kontaktní a chtějí nás držet za ruce nebo objímat. Z našeho pohledu je to jen jídlo, hygienické potřeby, hračky, pro ně to má úplně jiný rozměr. Je to dar, je to pomoc, je to sounáležitost s jejich neradostnou situací. Panu řediteli se při děkování leskly oči. Po vyložení míříme do jeho kanceláře, podepisujeme předávací protokol, předáváme potvrzenou celní deklaraci a krátce si povídáme. O tom, jak se jim daří, jaká je situace jejich zařízení a co bychom pro ně mohli udělat. Pan ředitel nesměle vyslovuje jedno přání: ,,Automobil. Nějaký malý, spolehlivý. Potřebujeme něco na převoz dětí k lékaři.” Podíváme se na sebe a víme, že toto přání splnit chceme. Kdybyste měli doma nějaký nepotřebný vůz, třeba po dědovi, babičce, zkrátka nějaké solidní malé auto, které ještě poslouží, a chtěli ho darovat na dobré účely, tak bychom pro vás měli takový návrh :-). Společně s panem ředitelem se fotíme před zdí pomalovanou ukrajinskými motivy a přejíždíme pár kilometrů do Černivců.
Ještě než zastavíme, pan ředitel Miroslav vybíhá a vítá nás svým úsměvem a přátelským rozpažením rukou. Ihned si organizuje personál, protože přeci nebudeme vše ještě vykládat. Je to 23 hodin, co jsme v Čechách sedli do aut. Zřejmě rekordní čas, ve kterém jsme stihli dojet až sem. Radost ze zásob i Volkswagenu Caddy je nefalšovaná a veliká. Auto jsme dovezli po velkém servisu a s novými zimními pneumatikami. I za to jsou rádi, protože jim to pomůže ušetřit náklady. Opět míříme k podpisu předávacího protokolu a předání celní deklarace z kontroly na hranicích a pan ředitel pro nás také něco má. Aranka z jeho rukou přebírá ocenění pro Team 4 Ukraine za dlouhodobou péči o osamělé a postižené seniory. Na tato ocenění si v Ukrajině potrpí. Nedávají je jen tak. Dávají je, když děláte skutečně něco potřebného, a dávají je od srdce. Je to pro ně významné gesto. V hlavě se mi v tu chvíli objeví myšlenka, kdo je to český vlastenec. Jestli ten, který drží štafle u sundavání vlajky, nebo jsou to ti, na které se bude jednou vzpomínat jako na ,,nějaké Čechy,” kteří v dobách nejtěžších pomáhali nejzranitelnějším… Kuchařky pro nás tradičně připravili malé pohoštění, a tak poznáváme další pokrmy tradiční ukrajinské kuchyně. Například plov. Sedíme u stolu a povídáme. O soukromých životech, o zdejších seniorech, o podmínkách, ve kterých žijí. I v Černivcích, daleko od bojové linie, jsou pravidlem noční poplachy. Včera jich prý bylo pět. Nedávno byla oblast v důsledku ruského útoku na infrastrukturu bez plynu. I penzion je vytápěn plynovou kotelnou, a tak nouzově alespoň přitápěli dřívím. Elektřina je kromě výpadků také plánovaně vypínána. Nyní dvakrát denně, celkem na pět až šest hodin. Penzion pro staříky se proto vybavil generátorem, ten však utáhne pouze kuchyni a společenskou místnost. Když se s Miroslavem bavíme o celkové situaci, vysloví větu, kterou ve svém projevu použil Putin. ,,Rusko je připraveno vést válku do posledního Ukrajince.” Vnímáme, jak velký význam ta věta má a jak na lidi zde působí. Nevěří, že Putin myslí na mír. Vědí, že doslova bojují o přežití… Loučíme se, při odchodu potkáváme jednoho z ubytovaných seniorů na vozíčku. Smeká z hlavy čepici a mává nám.
Přejíždíme na hotel, abychom se vyspali. Vedle recepce jsou šipky do krytu. Boris s Míšou jdou cestu k němu zodpovědně za světla projít. Sotva se ubytujeme, rozezní se venku sirény. Rychle si vyměňujeme zprávy mezi sebou i s Tondou, který na nás dohlíží z Čech a dává vědět, že rakety sice letěly na jih, ale stáčí se do jiné oblasti. Do rána zažijeme poplachy celkem čtyři, spolu s naskakujícím hotelovým generátorem pod okny prostoru ke spánku příliš není. Osobní lékárničky (IFAKy) a čelovky máme radši celou noc po ruce.
Ráno se probíráme u snídaně, která náladu po noci zlepšuje. Potvrzujeme kontaktu v Ternopilu příjezd a opět pod rouškou husté mlhy vyrážíme, tentokrát již jen jedním autem zpět. Kromě zastávky v Ternopilu, o které přineseme samostatný report, stavíme jen na tankování, na hranicích a na prostřídání řidičů. Ještě cestou si čteme příspěvek, který černovičtí zveřejnili na svém Facebooku a doplnili ho fotografiemi. Vůz je již umytý, na sedadlech ochranné potahy, kola opatřená poklicemi. Píšou, že jim Team 4 Ukraine splnil největší mikulášské přání. ,,Upřímně děkujeme za dárek, a ne jeden, od přátel z České republiky. Jsou jako andělé s opravdovým srdcem! Přijeli a přivezli - jídlo, oblečení, boty, pleny, dárky pro naše babičky a dědečky a … AUTO - nádherný Volkswagen Caddy! Servisovaný, s novými koly, úsporný, pro potřeby penzionu. Dlouho jsme hledali, ptali se mnoha. A oni ho vzali a přivezli. Přátelé - jste neuvěřitelní! Od nás všech poklona!” A tohle krásné poděkování plné vděku patří především Vám, kteří Team 4 Ukraine v činnosti podporujete.
I cestou zpět probíhá hraniční kontrola rychle a stačí na ni dvě hodiny. Ještě pár střídání řidičů a kolem šesté ráno jsou všichni v pořádku doma. Někteří (nebudeme Aranku jmenovat :-)), již cestou řešili další cestu s pomocí. A já pořád přemýšlím, jak sehnat to auto pro sirotčinec… Pomůžete nám s tím?
Aranka, Míša, Boris, Honza
Líbí se vám naše činnost a chcete také podpořit pomoc Ukrajině? Prosím pošlete nám příspěvek na transparentní účet 2801169198/2010 nebo navštivte náš dobročinný eshop. Případně můžete podpořit některý z našich projektů i na platformě Donio.
Powered by Froala Editor
