Příprava odjezdu a směr PL/UA hranice
Přípravy aut i techniky jdou do finále. Poslední týden, před odjezdem se na poslední chvíli dokončuje spoustu věcí na vozech i v dokumentaci. Z různých důvodů došlo ke zpoždění procesu úprav vozů a stihnutí termínu odjezdu vyžaduje téměř ob den několik řidičů z týmu, pro přesun některého z Humvee na jinou dílnu, kde se dělá buď pancéřování, nebo Medical vestavba (zde velké poděkování firmě ROYAX, s.r.o. , za ochotu a přístup!) , či servis a modifikace vozů. Krom synchronizace odjezdu a všech potřeb řešíme po práci ještě přesuny techniky a materiálu pro tuto akci.
V rámci výjezdu se sanitkami jsme se rozhodli ještě synchronizovat výjezd s pořízením a doručením terénního vozu pro průzkumníky ZSU, které dlouhodobě podporujeme a pracují na Bachmutské frontě. Zároveň v rámci také dlouhodobé podpory nemocnice v Kremenčuku (tento projekt se zase jmenuje "Padlý anděl"), která se stará o zraněné obránce Ukrajiny (většinou po těžkých zraněních), jsme se rozhodli, že jim přivezeme zásoby zdravotnického materiálu a také rehabilitační pomůcky pro zraněné vojáky.
Aby toho nebylo málo, výjezd připravoval i náš monitorovací tým, takže jsme pro něj sháněli vhodný vůz na působení po východní Ukrajině a rozhodli jsme se také výjezd spojit. Daří se nám vše s vypětím fyzických, ale hlavně psychických sil synchronizovat, a ještě v den odjezdu se nám odpoledne podařilo získat exportní povolení pro vojenské Humvee na Ukrajinu. Těm, kdo se v tomto silně angažovali (aby se vše stihlo) VELMI děkujeme. Papíry máme, auta jsou připravená, tak honem nakládat na návěs a první část týmu spolu s tahačem vyráží směr Ukrajinsko-Polské hranice.
Je večer prvního dne výjezdu a několik hodin nás dělí od výjezdu zbytku skupiny, všech cca 24 členů týmu (krom těch co již vyrazili s návěsem) se loučí s rodinami, balí si poslední věci a pomalu se přesouvá do našeho skladu.
Postupně se všichni potkávají ve skladu a po lehkém přivítání se organizuje nakládání zdravotnického materiálu, zdravotnických přístrojů, vybavení pro vojáky ZSU, nářadí a servisní věci pro Humvee, vlastní věci a ochranné pomůcky do dodávek. K tomu je třeba souběžně vyplňovat celní prohlášení na věci, které jsou darem pro Ukrajinu, abychom se tím nezdržovali na hranicích až na ně dorazíme. Relativně rychle se daří vše naložit (opět přepravní kapacita až po strop) a následuje krátký briefing před výjezdem týmu. V rámci briefingu je všem zopakováno, kdo je velitelem výjezdu, kdo jsou jeho zástupci, kam se jede a proč, jaké jsou bezpečnostní opatření a cca časový harmonogram výjezdu. Je 22:00 a my nasedáme do našich dodávek a terénních vozů směr Ukrajina. Na hranice PL/UA nás čeká nějakých 800 Km a cca 9 hodin jízdy.
Příjezd na PL/UA hranice a neplánovaný pobyt v hotelu
Během nočního přejezdu přes ČR 🇨🇿 jsme nabrali zbytek členů týmu, kteří jsou z jiných částí naší země. Přidali se k nám dle domluvy i Vojta (známý jako Záložka z Moravy) a Marian z CESTA naděje života z.s. se svou dodávkou, která byla naplněna primárně vybavením pro vojenskou nemocnici v Kremenčuku. Kilometry ubíhaly a řidiči se střídali na za volantem, abychom neztráceli zbytečně drahocenný čas.
Kolona vozidel bez tahače dorazila na odpočívadlo u hraničního přechodu, kde bylo domluveno, že Humvee budeme moci sundat z návěsu a směr hraniční přechod již vrazit jako kompletní kolona. Po několika hodinách dorazil i náš kamion. Hned, jakmile kamion dorazil, tak jsme z něj vyložili Humvee a připravili posádky do vozidel. Všichni usedají na svá místa, rozdávají se vysílačky do vozidel a kontroluje se spojení. Probíhá poslední upřesnění pozic jednotlivých vozidel během přesunu. Pro jistotu jsme ještě vyslali na přechod malou delegaci potvrdit domluvený tzv. „Zelený koridor“ pro průjezd naší kolony.
Bohužel při kontrole připravené dokumentace, která zabrala snad celý šanon, jsme narazili na nemilou věc. Mezi všemi dokumenty nám chyběl jeden polský, který je potřebný k překročení hranice s vojenským materiálem. V pátek během pozdního odpoledne jsme bohužel zjistili, že nám mezi kupou povolení a různých dokumentů jeden dokument schází. Polská celní správa byla striktní a zakázali nám bez dokumentu přejezd, jaké zklamání čekal tým nasednutý a připravený ve vozech po návratu delegace, asi nemusíme moc říkat.
Hezky jsme si nacvičili nakládání Humvee na návěs a jejich skládání dolů, proč si to pro jistotu raději nezopakovat. Naložili jsme tedy vozy zpět a vydali se do Řešova, kde pro podobné případy byla kontaktní osoba polské administrativy pro pomoc Ukrajině. Zdá se, že dokument budeme muset opatřit, ale žádat o něj můžeme až v pondělí a dnes je pátek večer. Naštěstí nám polská strana vyšla vstříc a poradila nám, jak s ubytováním v přeplněném Řešově, tak nám pomohli zajistit hlídané parkoviště pro přívěs s Humvee. Většina týmu má omezený čas na výjezd a přestože byla v plánu časová rezerva pro různé potíže na cestě, tak tenhle problém na několik dní nikdo nečekal.
Opět jde na řadu přeplánování operace a zjištění možností. Nakonec je rozhodnuto, polovina týmu vyrazí se svými vozy napřed a předá vozidlo pro průzkumáky ZSU i část zdravotnického materiálu v Kyjevě u našeho člověka, který tam zřídil dočasnou základnu Team 4 Ukraine. Jsou rozděleny kompetence a určen velitel první poloviny týmu, který nyní samostatně vyráží vpřed. Druhá polovina týmu, která si může výjezd protáhnout až do konce dalšího týdne zůstává v Řešově.
Přes víkend čekáme, procházíme se po městě, odpočíváme a velitel skupiny zjišťuje možnosti řešení přes známé, kteří i o víkendu jsou ochotni řešit pracovní záležitosti. V pondělí se zjišťuje, že bohužel tento dokument není těžké získat co do požadavků, ale procesně to je na dlouho. Jsme již ve spojení s různými institucemi ČR a řešíme, jak tuto administrativní bariéru vyřešit a dostat pomoc na Ukrajinu co nejdříve. Dny ubíhají, tým odpočívá, nebo pracuje na autech. Je 5. den čekání na hotelu, stále nám běží náklady za hotel (postupně jsme se přesunuli z hotelu na stavební ubytovnu, abychom ušetřili), náklady za čekání řidiče návěsu a pronájem návěsu, krátí se i dovolené členů týmu. Napětí, jak to celé dopadne, pomalu roste a pracuje se na různých verzích záložních plánů. Nakonec se podařilo společně s našimi úřady najít netradiční, ale realizovatelný legální způsob, jak Humvee na Ukrajinu ještě dnes dostat. Plán se dává do pohybu a nálada týmu raketově stoupá, vypadá to, že skutečně stíháme operaci zrealizovat. Bude to sice jen tak tak, aby se další týden mohli lidi z týmu vrátit v pondělí do práce, ale dáme to! Po domluvě s polskou, ukrajinskou a českou stranou jsou věci v pohybu. Humvee jsou složené na jednom místě poblíž hranic, společně se třemi našimi řidiči, zbytek týmu projíždí hranicí standardní cestou.
Druhý tým mezitím dovezl auto a pomoc pro polní nemocnici do dočasné základy T4U v Kyjevě 😉. V rámci vlastní osvěty se zastavili v Buče a Irpini, aby na vlastní oči viděli zkázu, kterou zde zanechala ruská okupační vojska.
Padá tma a naši vybraní řidiči Humvee nasedají do vozidel, nejsou sami, kolem nich jsou desítky dalších vozidel a techniky, která směřuje jako spojenecká pomoc Ukrajině. Za burácení velkoobjemových motorů Humvee a další techniky pod rouškou noci naše Humvee překračují hranici na Ukrajinu směrem k plnění úkolů, které jsme si pro Operaci Humvee sanitky stanovili…
Zde se zastavíme pro velké poděkování těm, kdo nám pomohli s řešením neobvyklé situace. Velmi nás těší, že stejně jako my hledáme způsoby, jak napadené Ukrajině pomoci, tak stejně hledají cesty pomoci naše instituce. Velké díky patří velvyslanectví ČR v Kyjevě společně s Ministerstvem obrany České republiky v čele s Janou Černochovou. Jsme velmi rádi, že se jako občané ČR 🇨🇿 můžeme opřít o pomoc našich vládních institucí.
Dlouhý den
Je tma a silnicí skrze malé obce směrem na Lvov se řítí vojenská kolona spojenecké pomoci pro Ukrajinu, mezi italskými houfnicemi, Slovinskými obrněnými transportéry, vojenskými náklaďáky a desítkami bojových Humvee je zvláštní skupinka vozidel. Jsou to tři obrněné Humvee s českou vlajkou na kapotě a řízené třemi dobrovolníky z České republiky. Již na hranicích se ke skupince těchto vozidel přišli podívat příslušníci ZSU a poděkovali řidičům českých Humvee za jejich pomoc Ukrajině. Nyní se celá zásobovací kolona žene malými uličkami vesnic před Lvovem za mihotavých záblesků modrých světel vojenské policie. Kolona u Lvova zastavuje a tři české Humvee se vyčleňují z kolony, čeká je tady spojka z generálního štábu ZSU, která měla zajistit vyčlenění vozidel z kolony. Kolona se po vyčlenění českých Humvee ihned dává do pohybu, nesmí zůstat na jednom místě příliš dlouho, pro letecké nebo raketové útoky jsou zásobovací kolony zahraniční pomoci velmi lákavý cíl.
Po vyčlenění Humvee z kolony se řidiči Humvee potkávají se zbytkem skupiny, která jela za kolonou ve 3 dodávkách k prasknutí nacpaných pomocí pro Ukrajinu. Ve skupině panuje dobrá nálada, povedlo se to, rozvoz pomoci i časový plán máme šanci stihnout! Rychle je určeno, kde pojedou v naší koloně jaká vozidla a vyrážíme směr Kyjev. Nemáme času na zbyt, takže v každém autě jsou 2-3 řidiči. Systém je, že vždy jeden řidič řídí, druhý spí a pokud je třetí, tak odpočívá, ale hlídá řidiče, co řídí. Na blokpostech naštěstí máme volný průjezd kolony, takže nezaznamenáváme žádné extra zdržení. Před obědem kolona přijíždí na místo setkání s naším hlavním kontaktem z generálního štábu ZSU. Zjišťujeme, že lokace jednotek, pro které byla směřována pomoc se za dobu našeho čekání na hranicích změnila. Je třeba změnit místa předání a časový plán, ale to není nic na co bychom ze služby nebyli zvyklí. Za chvíli je „upečený“ nový plán a je představen celému týmu. Na část cesty se musí tým zase rozdělit, aby bylo možné dodat pomoc jednotkám v čase, který máme. Kolona s jedním Humvee a dvěma doprovodnými vozidla směřuje směrem na Cherson, druhá skupina míří s dvěma Humvee, servisním vozidlem T4U a doprovodem ZSU na skrytou základnu jednotky paramediků cca 20 Km za Kyjevem.
Jednotka paramediků z Družkivky totiž prochází rotací a část jednotky se nyní stáhla ke Kyjevu pro opravdu vozidel a doplnění stavu, druhá polovina je stále v Družkivce a čeká na vystřídání. Oproti tomu rota mariňáků, pro které je jeden Humvee a materiální pomoc byla převelena na jižní frontu. Před rozdělením skupiny se ještě zastavuje lokální televize natočit krátkou reportáž o naší pomoci. Dlouho se nevykecáváme, máme na spěch. Skupiny se rozjeli svým směrem, naštěstí s právem přednostní jízdy což se v dopravou přeplněném Kyjevu hodí.
Zatímco jižní skupina se pomalu přesune na jih, východní skupina spěchá, aby rychle předala vozidla a materiální pomoc tak, že bude stíhat dohonit jižní skupinu. Východní skupina vjíždí do oblasti, kterou bychom z českého pohledu nazvali spíše, jako chatovou, nebo vesnice kolem Prahy. V původně průmyslovém areálu je dislokovaná jednota paramediků, kteří při nasazení u fronty jezdí pro zraněné přímo na tzv. 0. Areál tradičně hlavně hlídají místní psi, kteří tak nějak patří všem a nikomu, nicméně tu jsou hlavními recepčními. Vítá nás plukovník velitel jednotky, starší, menší, ale velmi příjemný pán. Spolu s ním přichází část jednotky si prohlédnout co jsme pro ně dovezli. Velitel jednotky je odveden naším hlavním technikem ke dvěma na frontě rozstřílených Humvee, které jednotka má, aby se pobavili, co lze opravit, nebo použít na náhradní díly. Velitel se velmi zajímá a možná i proto si náš Hanz myslel, že je to servisák jejich jednotky a ne velitel. Když se pak ke konci rozhovoru Hanz zeptá, kolik takových servisů ještě u jednotky je, tak se ostatní příslušníci jednotky začnou smát. Situace je vysvětlena a velitel to bere jako dobrý vtípek, Hanz se trochu stydí.
Vydáváme zdravotnické přístroje a materiál co jsme v Humvee přivezli, abychom lidem z jednotky ukázali, co se dovezlo a jak se případně konkrétní věci používají. Někteří koukají se zájmem, ale jiní jsou jako by dostali vánoční dárky a zároveň mají na krajíčku slzy. Zejména intraoseální vrtačky, ohřívače krve a plicní ventilátory, jsou pro ně velmi cenné, říkají že tohle zachrání nepočetně životů. Třeseme si rukami a objímáme se, vděčnost v čisté podobě je opravdu dojemná. Jeden z vojáků, Jurij dává Sullymu do ruky telefon, někdo s ním prý chce mluvit. Je to Juriova rodina, která aktuálně je schovaná před válkou v Praze a česky nám moc děkuje za pomoc a jak se jako národ snažíme napadené Ukrajině pomáhat. Říká, že bude věřit tomu, že náš obrněný Humvee jejího muže ochrání, až pojede na frontu pro zraněné.
Před odjezdem velitel jednotky organizuje společnou fotku našeho týmu a části jejich jednotky. Po vyfocení proběhne se všemi ještě jednou podání ruky, přání štěstí a naše servisní vozidlo vyráží dohnat jižní skupinu. Cesta je dlouhá, ale naštěstí Ukrajinské benzínky jsou s dobrým výběrem jídla, kávou a pití k dispozici po celé Ukrajině, skoro až k frontě. Loučíme se s naším kontaktem z GŠ ZSU, ještě jednou si ujasňujeme plán přesunu a kontaktní okna pro hlášení stavu. Pak již vyrážíme směrem na Cherson pomalu se potemňující krajinou…
Jižní kolona Team 4 Ukraine se blíží k městu Umaň, kde je domluvený bod setkání s UA jednotkou mariňáků, pro které bude jeden Humvee a kopa vybavení. To, že toto město bude jen o několik dní později terčem bombardování civilního sídliště s více než 20 mrtvými civilisty jsme netušili. Mariňáci navrhli setkání v tomto městě, protože pro nás by v rámci časového plánu byl Mykolajiv, kde je jednotka rozmístěna, příliš daleko. Druhá skupina se servisním vozem dohání zbytek týmu kousek před městem. Společně parkujeme na benzínové pumpě, kde má proběhnout setkání. Vykládáme z dodávek věci, které chceme krom Humvee a zdravotnického vybavení věnovat rotě mariňáků.
Netrvá dlouho a přijíždí velitel roty Denys, třicátník atletického vzhledu s upraveným vousem. Od pohledu reprezentativní voják. Společně s dalšími dvěma jeho kolegy se zdravíme, postupně se mariňáci seznámí s celým výjezdním týmem. Neztrácíme čas a ukazujeme jim jejich nové „fáro“ k záchraně životů jejich bratrů ve zbrani. Denys umí anglicky, takže nemusíme řešit překládání od našeho Bohdana, což urychluje vysvětlování. Ukazujeme vybavení, které k autu dáváme a vysvětlujeme, jak se co používá. Veliteli roty úplně svítí oči, krom vozu opět největší radost dělají intraoseální vrtačky a jehly. Je milé překvapení, že byť je takový přístroj pro paramediky vzácnost, zdá se, že u každé jednotky je alespoň jeden medik nebo doktor, který tuto pomůcku zná a umí ji používat (tedy dokáže to naučit ostatní, když od nás přístroj dostanou). Dáváme klukům také krabici čelovek, powerbank a několik plně vybavených osobních lékárniček tzv. IFAKů.
Bavíme se s Denysem o jeho jednotce, není to jednoduché poslouchat. Bojovali na začátku války u Mariupolu, pak na dalších částech jižní fronty a nyní se připravují na protiofenzívu. Jejich prapor utrpěl za dobu trvání bojů 70% ztráty a tak jsou nyní u jednotky hlavně nováčci, kteří doplnili ztráty z předchozích měsíců. Mariňáci nám vysvětlují, že takové vozy, jako jsme jim dovezli, jsou doslova „božím darem“ a nadějí na záchranu mnoha životů. Slibujeme si dlouhodobější podporu a spolupráci s touto rotou, Denys je za podporu české veřejnosti opravdu moc vděčný. Před rozloučením si dáváme společnou fotografii u Humvee a dostáváme krásný dárek. Hoši nám dovezli vlajku se znakem jejich jednotky a také nám někteří z nich podepsali ukrajinskou vlajku (tyhle věci rozhodně poputují v Čechách do muzea).
Humvee spolu s mariňáky odjíždí směr jižní fronta a my nasedáme do našich tří dodávek směr Dnipro, kde máme možnost nocování přes kamarádku obdarovaných mariňáků a taky setkání s reportérem Českého rozhlasu Martinem Dorazínem. Je už notně pozdní hodina, ale máme naštěstí povolení k nočním přejezdům a na blockpostech jde vše bez problému. Na místo setkání dorážíme kolem 02:00 ráno, je to takový omšelý průmyslový areál. Po chvilce čekání skutečně přichází Lena, která nás navádí do areálu. Po zaparkování vozidel (jízda po městě v zatemnění je docela náročná na orientaci), bereme spacáky a malé batůžky z aut a jdeme hlouběji do areálu. Lena nás zavádí do tělocvičny, hle jsme v budově internátní školy! Tu bychom tady opravdu nehledali. Lena a její přátelé nám na podlahu tělocvičny připravili matrace a deky, takže se poprvé od přejezdu polské hranice vyspíme jako lidi. Všichni jsou vyčerpaní a za chvilku je v tělocvičně hrobové ticho, jen Sully a Rošťák si ještě upřesňují plán na další den, ten už budeme trávit ve frontových oblastech v Doněcké oblasti. Dvě čelovky nad mapou po chvíli zhasínají a spát jdou i poslední ze skupiny.
Na výjezdu s námi tentokrát byli i parťáci z CESTA naděje života z.s.
Zápisky Doněcká oblast
Je ráno, venku je již světlo, ale náš tým ještě dobijí baterie ve spacácích. Tedy krom Sullyho, ten se před školou setkává s reportérem Českého rozhlasu Martinem Dorazínem. Po chvíli klábosení se oba vydávají do tělocvičny, kde spí zbytek týmu a probíhá budíček, je třeba se najíst a zase pokračovat v plnění vytyčených úkolů. Spánek byl sice krátký, ale oproti posledním dnům kvalitní, takže se vstává relativně dobře. Školní kuchařky nám dokonce připravili společně s Lenou teplou snídani a dostali jsme Velikonoční perníčky. Velmi hezky se o nás dámy starali, ale je třeba vyrazit. Poděkujeme za nocleh, péči a pokračujeme dále směr frontové oblasti, tentokrát již s Martinem Dorazínem.
Po cestě se zastavujeme u dcery známé záchranářky z této oblasti, záchranářka se jmenuje Larisa a bohužel při svém práci utrpěla vážná zranění. Při hledání zraněných vojáků šlápla na ruskou výbušnou nástrahu a ztratila několik končetin, navíc utrpěla i poškození mozku. V týmu jsme se interně složili z vlastních peněz a dceři Laris jsme předali 50 tis. Hřiven na pokrytí alespoň části nákladů s péčí o maminku. Bylo to emotivní setkání, když už nic jiného, tak dcera i maminka vědí, že v tom nejsou sami a myslí na ně i jiní lidé. Nasedáme do našich dodávek a míříme dál.
Naše tři dodávky mají další zastávku v Pokrovsku, konkrétně v pekárně Olega, kterého Martin Dorazín dobře zná. Jde o pekaře, který vozí nejen pečivo, ale také humanitární pomoc do oblastí odříznutých od zásobení frontou, nebo kam normální zásobení pro civilisty moc nefunguje. Vyložili jsme tady materiální pomoc převážně od lidí z projektu Lenky Novotné a Dáši Peckové, plus jsme také přidali nějaké krabice pomoci od nás. Převážně šlo o dětskou stravu, dětské oblečení, hygienické pomůcky, zákopové svíčky do domácností bez proudu, konzervy s jídlem a podobně. Zde také probíhá tzv. „Safety brief“ k následujícím hodinám poblíž fronty, protože oblasti, kde se budeme pohybovat jsou pravidelně ostřelovány jak raketami, tak dělostřelectvem, minomety, nebo shozy bomb z drobů, dle toho, v jaké vzdálenosti od fronty se nacházíte. Tým se obléká do balistických vest a helem, které bude mít z bezpečnostních důvodů stále na sobě, až do návratu z této oblasti.
Přijíždíme do Družkivky, tady to známe, už jsme sem několikrát vezli pomoc do místní kliniky pro zraněné vojáky. Jednotka paramediků se ale kvůli poslednímu ostřelování přestěhovala na druhou část obce, vedle jiné nemocnice. To bohužel není moc úspěšné, protože před skladem a zázemím jednotky je v zemi ohromná díra po dopadu rakety S-300, která sem dopadla před několika dny. Jen o pár metrů minula samotnou budovu s paramediky. Setkáváme se s naším starým známým pod přezdívkou „Vlas“, to jemu jsme v prosinci slíbili, že jeho jednotka od nás dostane obrněná odsunová vozidla a další zdravotnické vybavení, které tolik potřebují. „Vlas“ je šťastný, že nás po měsících vidí a že jsme opravdu splnili, co jsme slibovali. Ukazuje nám sklad materiálu a své zázemí, také nám ukazuje od šrapnelů pobité, ale stále funkční SUV, které zatím používají pro odsun zraněných z Bachmutu a okolí. Naprostá zoufalost, jsme moc rádi, že budou mít daleko lepší, prostornější a bezpečnější vozy od lidí z Čech. Vykládáme materiál a snažíme se moc nepostávat venku, byť nám „Vlas“ říká, že je pod mrakem, a tak ruské drony moc nelétají. Během vykládání ukazujeme intraoseální vrtačky a jehly, které jsme v rámci pomoci také dovezli (krom spousty krabic zdravotnického materiálu a přístrojů). Je vidět, že „Vlas“ o nich slyšel, ale ještě nepoužil, za to přivolaný lékař jednotky přístroj dobře zná a má z něj velkou radost. Jednotkový doktor nám říká, jaké s těmito přístroji má zkušenosti a že nyní velmi rád ostatní paramediky naučí, jak je používat, když už je mají. Společně s námi přijel natočit předání věcí i štáb České televize, který zde na východě Ukrajiny působí. David Miřejovský a Vojtech Hönig natočili s paramediky pěnou reportáž.
Neradi, ale rychle jsme se museli s paramediky zase rozloučit a vyrazit s další pomocí tentokrát na úplný konce obce Kosťantynivky, kde na nás čekala jednotka ukrajinských průzkumů, kteří zde mají svůj úkryt, pakliže nepůsobí na Bachmutské frontě. Náš Bohdan tyhle kluky dobře zná ještě z léta, když jim jako nováčkům v armádě přivezl nutné vybavení. Zde dbáme ještě větší opatrnosti, protože obec je prakticky pořád více či méně ostřelována. K Bachmutu je to sice cca 25 Km daleko, ale nejbližší ruské pozice jsou aktuálně cca 5 Km daleko od konce obce což je ve vojenském měřítku „co by kamenem dohodil“. Blížíme se k obci a temnou oblohu osvěcují záblesky bombardování u Bachmutu, občas se ozve 2-3 Km vzdálený výbuch od dopadu minometného nebo dělostřeleckého granátu. Přes obec jedeme rychle a poblíž „Safe house“ průzkumů vypínáme světla, dodávky parkujeme okolo 50 m od sebe v postních uličkách, abychom netvořili „příliš zajímavý cíl“. Všechno již probíhá pouze za světel utlumených červených čelovek. Vítají nás průzkumáci a zvou nás do domu, zde si všichni seznamujeme a Bohdan nám překládá co hoši říkají. Na místě ještě čekáme na Pavla s jeho parťačkou, kteří se museli zdržet na úřadě v Kremečuku a vezou sem pro průzkumy vozidlo, které jsme jim společně se skupinou Idealisti CZ/SK pořídili. Mezitím se domlouváme, že než přijede Pavel s Land Roverem, tak jim nanosíme dovnitř ostatní vybavení, které jsme pro ně sehnali. Z bezpečnostních důvodů chodí pro materiál jen skupinka čtyř lidí z týmu, aby se při nejhorším zranilo co nejméně lidí, ostatní zůstávají v domě s průzkumáky a dávají si čaj. Nošení krabic s powerbankami, trvanlivým jídlem, drony a dalším vybavením podkresluje hluk výbuchů v různě vzdáleném okolí, společně s protižalobu ukrajinských HIMARSů, což společně se záblesky na zamračené a temné obloze vytváří zvláštní podívanou.
Jakmile jsou všechny věci pro průzkumy přineseny dovnitř, tak usedá celá skupina k čaji a povídáme si, než dorazí Pavel a „Liška“ (Pavlova parťačka). Kluci nám vypráví o zážitcích z fronty, bohužel z 20 lidí co Bohdan znal zůstalo na živu jen 12, z toho dalších několik je zraněných. Některé jednotky rozumí na odpočinek do týlu, ale jiné zdá se (nejen z vyprávění těchto kluků) střídány moc nejsou a jsou na frontě nepřetržitě přes půl roku i déle. Ne vše se dá vyprávět, ale příběhy o lidských vlnách Wágnerovců, které u Bachmutu odrážejí v zákopech stojíce na tělech svých přátel jsou spolu s unavenými pohledy mužů silný zážitek. Zvoní telefon, volá Pavel, že už se blíží. Otevíráme bránu a přijíždí námi věnovaný Land Rover Discovery cca z roku 2006, kluci nyní budou mít alespoň jak se na frontu a zpět lépe dostávat s materiálem, bohužel do teď se někdy stávalo, že museli z obce i s výzbrojí jít na frontu pěšky a pak zase pěšky zpět, včetně zásob munice. Ukazujeme si auto v příšeří u domu, když jeden z průzkumáků řekne „moped“ a kluci se zaseknou, po chvilce řeknou, že dobré, ale jdeme raději zase do domu. Uvnitř se dozvídáme, že „moped“ říkají Íránským dronům Šachet, což dost možná byl, protože zvenčí je opět slyšet vzdálený, ale silný výbuch. Ještě asi 20 minut si společně povídáme a kluci nám děkují za pomoc a podporu z České republiky, ale pak se loučíme. Nechceme na místě nocovat z bezpečnostních důvodů a také máme stále plný program, abychom byli do nedělní půlnoci zpět v ČR. Nasedáme do našich dodávek a opouštíme Kosťantynivku, jedeme tak akorát rychle abychom se moc v místě nezdržovali, ale také abychom byli schopni rozpoznat protitankové miny na silnici, které dle místních jednotek v noci diverzanti kladou na silnice. Zrovna před několika dny takto zahynul velitel jedné z rot, když jel v noci na velení. Přes sice děravou, ale výrazně kratší cestu se dostáváme zase do Pokrovsku, kde vysvlékáme balistikou ochranu a dáváme si na benzínce kávu. Zde se také loučíme s Martinem Dorazínem, který pokračuje do Dnipra, ale my jedeme do Kremenčuku do vojenské nemocnice. Spaní nás čeká opět hezky v autě během střídání řidičů, ale takový už je holt úděl dobrovolníka.
„Padlý anděl“
Spánek během přesunu někdy hodně znepříjemňují děravé silnice směrem na Kremenčuk, bohužel na Ukrajině jsou časté opačné extrémy. Jeden z nich jsou silnice, někde jsou skoro lepší úseky dálnic než v ČR a jinde je to naprosté děravé peklo. Pokud jedete po trase, kterou jedete prvně, nikdy nevíte, jak na tom silnici bude. Důležitost, ani velikost silnice nehraje úplně roli. Spaní je tedy trochu úsekovité i pro řidiče, který má zrovna pauzu na spaní. Někdy se kvůli brždění před dírou do pekla i celkem proletí ze sedačky, Rošťák by mohl vyprávět.
Po 400 Km přesunu z Pokrovsku do Kremečuku stavíme na benzínové stanici na kávu, je již ráno a ve městě je čilý ruch. Na benzínce řeší místní policie nějaký incident s extravagantně oblečenou paní, zcela v klidu a snaží se domluvit na řešení, jestlipak by se takhle civilizovaně chovala policie na východ od Ukrajiny? No nic, dopíjíme kávu a vyrážíme do nemocnice v Kremečuku, která je určená pro následnou péči a rehabilitace zraněných ukrajinských vojáků. Po cestě Pavel vyzvedává svou dodávku plnou materiálu pro tuto nemocnici, který mu v Kyjevě nechala naše první skupina, která nemohla kvůli časovému zdržení na hranicích do Kremenčuku jet. Ve vjezdu do nemocnice nás vítá ředitel jménem Mykola Litviněnko, starší asi 180 cm vysoký muž s hlubokými vráskami (jeho oči již určitě viděly mnohé), jeho úsměv a přivítání je ale vřelé. Ukazuje nám, kde jsou skladové budovy nemocnice, kam můžeme vyskládat materiální pomoc, kterou jsme dovezli, odtud se roztřídí na jednotlivá oddělení nemocnice, jak je potřeba.
Celý tým se tradičně pozdravy s ředitelem i sestrami z nemocnice, které přišly pomoci, abychom pak udělali lidský řetěz a začali vykládat pomoc. Od malých krabiček s léky, přes velké s plenami, kolečková křesla, balení pomůcky, rehabilitační stroje, berle a další postupujeme každou dodávkou, kde byl nějaký materiál pro nemocnici. Postupně zaplňujeme první i druhou skladní místnost. Při předávání věcí si mezi sebou i s místními povídáme, panuje dobrá nálada. Jakmile je veškerý materiál na místě, přichází sestry z nemocnice a přináší týmu uvařenou kávu na posilněnou. Bohdan u toho překládá naše slova podpory a příslib dlouhodobé pomoci této nemocnici, pan ředitel nám se slzami děkuje. Vysvětluje nám, že je pro ně přivezený materiál velká pomoc, ale snad ještě více pro ně znamená, že nejsou na ty hrůzy sami, že na ně v zahraničí myslí a stojí za nimi.
Abychom mohli lépe cílit pomoc a podporu, kterou budeme této nemocnici poskytovat, požádali jsme pana ředitele, zda by nás nemocnicí jen rychle neprovedl. Velmi rád souhlasí a společně s ním procházíme jednotlivá patra a oddělení. Primárně se tu objevují vojáci s vážnými zraněními, se ztrátou končetin, poškozením mozku, komplexními poraněními celého těla, nebo ti co přišli o zrak. Mají zde mnoho pracovišť na různé hojivé nebo rehabilitační procesy. Mezi zajímavá místa patří pracoviště simulovaného bytu včetně kuchyně, kde se zranění znovu učí samostatně fungovat v domácnosti přes nově získaný hendikep. Smutnější je oddělení tzv. Paliativní péče (Paliativní péče je komplexní, aktivní a na kvalitu života orientovaná péče poskytovaná pacientovi, který trpí nevyléčitelnou chorobou v pokročilém nebo terminálním stadiu.), pan ředitel nám ale říká, že i s takovými pacienty pracují na rehabilitacích a snaží se dělat co lze, až do úplného konce. Pan Litviněnko se mírně usměje a řekne, že občas se stává zázrak a díky práci s těmito pacienty se stav zlepší a oni to nakonec vše zvládnou. Opouštíme budovu nemocnice a pan ředitel nás vede do hezké zahrady, kde je malá dřevěná chatka. Z vnějšku chatky je včely úl a uvnitř postel přímo uložená nad úly. Je nám vysvětleno, že to má blahodárné a uklidňující účinky na psychiku pacientů. Je potřeba si uvědomit, že zranění vojáci zde trpí nejen fyzickými traumaty, ale velmi často nějakou formou posttraumatické stresové poruchy. Při návratu k vozům míjíme záložní elektrocentrálu nemocnice, která zachraňovala chod areálu v době, kdy Rusko bombardovalo cíleně rozvodnou síť po celé zemi. Vedle centrály je i vchod do podzemního krytu a parašutistický postroj na kladce, ten dle pana ředitele slouží pro spouštění nemohoucích pacientů do krytu při bombardování města. Bohužel jen pár dní po našem odjezdu bylo město opět ostřelováno ruskými raketami s obětmi na životech. Loučíme se, protože máme domů ještě dlouhou cestu a pondělní návrat do našich zaměstnání se rychle blíží, ale nejsme zde určitě naposledy.
Po cestě domů jedeme přes Kyjev, kde nás čeká ještě poslední zastávka naší výpravy. Obdrželi jsme milé pozvání k setkání s naším ambasadorem a jeho zástupcem na České ambasádě v Kyjevě, padlo i něco o českém pivu, takže jsme nemohli nepřijet. Dostalo se nám vřelého přijetí jak od pana velvyslance Radka Matuly, tak jeho zástupce pana Jiřího Preclíka. Kdo v následujících hodinách neměl řídit si dal láhev piva a ostatní kávu, mile jsme podiskutovali o naší činnosti na Ukrajině i obecně o podpoře České republiky Ukrajině. Zde ještě jednou musíme poděkovat celému velvyslanectví za podporu a rady při řešení našeho zdržení na hranicích při převozu Humvee. Na závěr jsme si samozřejmě udělali společnou fotografii a vyrazili směr domov poeticky za nízkého světla zapadajícího slunce.
Byl to pro nás náročný výjezd, který nás ale opět naplnil pocitem vykonaného dobra a užitečné pomoci. Světlo zvítězí nad tmou!
Sully vzkazuje díky celému týmu T4U, bez kterého by nebylo jak celou akci zrealizovat, díky: Rošťákovi, Redovi, Drápovi, Jekubovi, Riggsovi, Igorovi, Tonymu, Mírovi, Hanzovi, Chuligánovi, Bártovi, Adamovi, Šeďákovi, Bohdanovi, Pavlovi, Lišce, Kalisťákovi, Tomášovi, Davidovi, Longovi, Záložce, Madridovi, Petrovi, Natty, Shalomovi, Marianovi, Arance, Mamutovi, Markovi, Suchcovi a Ondrovi + CESTA naděje života z.s. 🙂
Celý tým T4U pak zejména děkuje:
- Paní Rejlové za doslova Mega ( 1 000 000 Kč) příspěvek na Humvee Rafael
- Přispěvatelům ze serveru Donio.cz
- Vojenské policii AČR za dodání teplého taktického oblečení pro ZSU
- Tondovi Frélichovi a jeho tátovi za dodání zdravotnického materiálu
- Idealisti Cz/Sk za finanční podporu nákupu Land Roveru pro průzkumáky
- Firmě PatentEnter za příspěvek 100 000 Kč na vybavení vozidel
- Firmě ROYAX, s.r.o. za zdravotnické vestavby do Humvee za zvýhodněnou cenu a obecně vstřícný přístup
- Pažoutovi který svařil balanční plošinu pro nemocnici v Kremenčuku
- www.sportago.cz za slevu slevu na RHB pomůcky do nemocnice v Kremenčuku
- Jakubovi Pokornému - výtěžek z dražby dresu na nakup léků pro nemocnici Kremenčuku
- Hospicu Sv. Jiří Chebu za dodání dospěláckých plen a berlí do nemocnice v Kremenčuku
- Spolku válečných veteránů ČR "Veterans" za pomoc se sehnáním většího množství dospěláckých plen pro nemocnici v Kremenčuku.
- Hance Noskové z YMCA Jindřichův Hradec za dětské pleny a dětskou výživu pro Olegovu humanitární pomoc civilistům u fronty
- BEXAMED.cz a paramedicshop za slevu a rychlé dodání zdravotnického materiálu a intraoseálních vrtaček pro vojenskou kliniku v Družkivce
- Diakonii církve bratrské za pořízení škrtidel na masivní krvácení
- Ministerstvu obrany České republiky za dlouhodobou podporu v čele s ministryní Janou Černochovou
- Ministerstvu zahraničních věcí České republiky za dlouhodobou podporu
- Panu senátoru Zdeňku Hrabovi za dlouhodobou podporu
- Dárek pro Putina za mediální podporu
- "Bratříček" za mediální podporu
- Veronice Váchové z Jarotic a kol. za dětské věci do dětského domova ve Vinici a dospělé oblečení pro Olegovu
- Discord kanálu nean-Ukraine za finanční příspěvek přes 100 tis. Kč
- Firmě Adventure Menu za bednu jídel, které dostali průzkumáci ZSU na Bachmutské frontě
Obecně moc děkujeme všem dárcům, zejména těm pravidelně Přispívajících na účet Team 4 Ukraine!
Text: Sully
Foto: Wynonaphotography, Kalisťák
Powered by Froala Editor
