Kyberválka je důležitým nástrojem moderních konfliktů, protože umožňuje dosahovat strategických cílů bez použití konvenční vojenské síly. V kontextu hybridní války, která kombinuje vojenské, ekonomické, informační a kybernetické prostředky, hraje klíčovou roli především v oblasti politické destabilizace, ovlivňování veřejného mínění a narušování kritických funkcí státu.
Kyberútoky umožňují oslabit protivníka na dálku, bez nutnosti vojenské invaze nebo vyhlášení války. Jejich popiratelnost a nízká cena z nich činí ideální nástroj tzv. politické války – tedy boje, který se vede především o mysl obyvatel, důvěru v instituce a kontrolu nad narativem. Cílem není nutně zničit infrastrukturu, ale rozdělit společnost, vyvolat paniku, relativizovat pravdu a odlákat pozornost od reálných problémů.
Kyberválka zahrnuje širokou škálu technik – od DDoS útoků, přes defacement webů, šíření dezinformací na sociálních sítích, až po destruktivní malware (např. NotPetya, Industroyer). Tyto útoky často probíhají paralelně s diplomatickými a vojenskými operacemi, čímž zvyšují jejich účinek. V hybridní válce tak kyberprostor slouží nejen jako bojiště, ale i jako multiplikátor efektu – zesiluje chaos, narušuje reakceschopnost protivníka a přispívá k jeho demoralizaci.
Kyberválka má nejen okamžitý, ale i dlouhodobý dopad – podkopává důvěru v demokratické instituce (např. volby), podrývá sociální kohezi a vytváří prostor pro růst konspiračních teorií. Z tohoto důvodu je její role v hybridních konfliktech stále významnější a vyžaduje systematickou obranu nejen na úrovni IT, ale i mediální gramotnosti a společenské odolnosti.
Ruská kybernetická válka začala výrazněji v roce 2007 útoky na Estonsko, kde se poprvé objevil model hybridní operace: kombinace DDoS útoků, defacementů webů a ovlivňování veřejného mínění pomocí narativů. Tyto útoky byly oficiálně přičítány hacktivistům, zejména hnutí „Naši“, ale šlo o promyšlenou spolupráci zpravodajských služeb a kyberkriminality. V roce 2008 následoval podobný scénář při invazi do Gruzie.
S ukrajinskou krizí v roce 2014 začala Moskva používat kybernetické útoky jako nástroj ovlivňování demokratických procesů – příkladem je květnový útok na Ústřední volební komisi. V letech 2015–2016 následovaly destruktivní útoky na kritickou infrastrukturu (např. malware BlackEnergy, Industroyer či operace TeleBots), které ochromily energetickou síť. V roce 2016 Rusko zasáhlo i USA kombinací hackerských útoků a propagandy („Hack & Leak“) při prezidentských volbách. Kulminačním bodem byl útok NotPetya v roce 2017 – pseudo-ransomware, který způsobil škody v řádu miliard dolarů globálně.
Od začátku invaze na Ukrajinu v roce 2022 byly zaznamenány jen omezené vysokoprofilové kyberútoky (např. na Viasat, Kyivstar a centrální registry). Spíše došlo k návratu ke strategiím hacktivismu a pseudohacktivismu – tedy útokům s nízkým profilem jako DDoS, defacementy a dezinformační kampaně zaměřené na volební procesy na Západě. Tyto aktivity se soustředí na destabilizaci společnosti, relativizaci pravdy a demoralizaci obyvatelstva bez přímého vojenského zásahu.
Powered by Froala Editor
